Johann Schönburg-Hartenstein
Johann princ Schönburg-Hartenstein (Johannes Maria Aloys Otto Heinrich Prinz von Schönburg-Hartenstein) (12. září 1864 zámek Enzesfeld[2] – 30. března 1937 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Od roku 1888 působil v diplomatických službách, byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku (1906–1911) a nakonec velvyslancem v Papežském státě (1911–1918). Po rozpadu monarchie žil trvale na svém sídle v Červené Lhotě, kde je také pohřben[3].
Johann Schönburg-Hartenstein | |
---|---|
Portrétní fotografie z počátku 20. století (sbírky zámku Červená Lhota) | |
Rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu | |
Ve funkci: 1911 – 1918 | |
Předchůdce | Nikolaus Szécsen |
Nástupce | zánik Rakousko-Uherské monarchie |
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku | |
Ve funkci: 1906 – 1911 | |
Předchůdce | Johann Pallavicini |
Nástupce | Karel Emil z Fürstenbergu |
Narození | 12. září 1864 Enzersfeld im Weinviertel |
Úmrtí | 1937 (ve věku 72–73 let) Vídeň |
Choť | Princess Sophie zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Wallerstein (od 1897) |
Rodiče | Josef Alexandr ze Schönburg-Hartensteinu a Karolína Marie z Lichtenštejna |
Děti | Caroline Ernestine Franzisca Maria Prinzessin von Schönburg-Hartenstein Ernestine Maria Sophia Johanna Prinzessin von Schönburg-Hartenstein Carl Maria Johann Alexander Anton Prinz von Schönburg-Hartenstein Maria Ernestine Karoline Sophia Prinzessin von Schönburg-Hartenstein Aloysia Alexandra Prinzessin von Schönburg-Hartenstein Aloys Alexander Prinz von Schönburg-Hartenstein Johannes Maria Carl Alexander Anton Prinz von Schönburg-Hartenstein Peter Karl Marie Anton Pius Benediktus Markus Johannes Prinz von Schönburg-Hartenstein Sophie Marie Karoline Johanna Ernestine Prinzessin von Schönburg-Hartenstein |
Příbuzní | Alois ze Schönburg-Hartensteinu (sourozenec) Marie Sophie Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie Elisabeth Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie Walburga Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie-Gabrielle Baronin von und zu Franckenstein[1], Maria Benedikta Baronin von und zu Franckenstein[1] a Heinrich Moritz Baron von und zu Franckenstein[1] (vnoučata) |
Profese | diplomat |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
Pocházel ze staré šlechtické rodiny Schönburg-Hartensteinů, narodil se na dolnorakouském zámku Enzesfeld jako třetí syn knížete Aloise Schönburg-Hartensteina (1826–1896), dlouholetého místopředsedy rakouské Panské sněmovny, a Karolíny, rozené princezny Lichtenštejnové (1836–1885). Jako mladší syn knížete užíval do roku 1918 titul prince s nárokem na oslovení Jeho Jasnost. Studoval na Skotském gymnáziu a následně na Gymnáziu Františka Josefa ve Vídni, nakonec maturoval na Tereziánské akademii. Po maturitě studoval práva na Vídeňské univerzitě, promován byl v roce 1887. Ještě během studií si odbyl vojenskou službu, v armádě dosáhl hodnosti nadporučíka. Absolvoval také kavalírskou cestu, během níž navštívil Belgii a Francii. Jako aspirant diplomatické služby pobýval v roce 1887 na praxi v Petrohradě, v roce 1888 nastoupil jako ataché v Londýně, poté byl přeložen do Petrohradu, následně do Stockholmu a Istanbulu. V letech 1898–1903 byl vyslaneckým radou v Bukurešti a poté velvyslaneckým radou v Římě (1903–1904) a Londýně (1904–1911). Během služby na nižších diplomatických postech podnikl také několik cest, za pobytu v Rusku navštívil Sibiř, z Rumunska vycestoval do Arménie a na Kavkaz.
V letech 1906–1911 zastával funkci rakousko-uherského vyslance v Bukurešti, kde měl již z předchozího působení blízké vazby na rodinu rumunského krále Karla I. Svou kariéru završil jako poslední rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu (1911–1918), přičemž Rakousko-Uhersko jako katolická velmoc přikládalo i ve 20. století diplomatickým vztahům se Svatým stolcem stále velký význam. Rezidencí velvyslance byl Palazzo Venezia, po vstupu Itálie do první světové války na straně Trojdohody však Schönburg-Hartenstein z bezpečnostních důvodů od roku 1915 pobýval ve Švýcarsku. Jeho diplomatická mise byla ukončena se zánikem monarchie v listopadu 1918 a od té doby žil v soukromí. Zemřel ve Vídni a pohřben byl v rodové hrobce v zámecké kapli na Červené Lhotě.
Z čestných titulů obdržel v roce 1890 hodnost c. k. komořího, při jmenování do funkce velvyslance ve Vatikánu získal v roce 1911 titul tajného rady.[4] Za zásluhy byl nositelem Řádu Františka Josefa, Řádu železné koruny a Leopoldova řádu, několik vyznamenání získal během diplomatické služby také od zahraničních panovníků. V roce 1915 byl jmenován čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1920 získal od papeže Nejvyšší řád Kristův. V roce 1920 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.
Majetek a rodina
Z dědictví po otci převzal v roce 1896 do své správy velkostatek Červená Lhota s nedalekým připojeným statkem Lžín s celkovou rozlohou 485 hektarů půdy[5], kromě toho vlastnil také nemovitosti v Praze a Vídni. Zámek Červená Lhota byl do té doby neobývaný a ve špatném stavu, princ Johann proto přistoupil v letech 1903–1913 k jeho rekonstrukci. Během stavebních úprav byly odstraněny novogotické prvky z předchozí přestavby a celá adaptace navrátila zámku jeho původní renesanční podobu. Po zániku monarchie se zde princ Johann chtěl trvale usadit, jako stoupenec Habsburků měl ale zákaz vstupu do Československé republiky. Povolení k pobytu v jižních Čechách se podařilo vyjednat později s pomocí rakouské diplomacie, v roce 1921 bylo na Červenou Lhotu převezeno také vybavení římského paláce Palazzo Venezia zadržované od roku 1915 v Itálii. Na Červené Lhotě rodina pobývala trvale od roku 1922.
V roce 1897 se v katedrále sv. Štěpána oženil s princeznou Sofií Františkou Oettingen-Wallersteinovou (1878–1944) z významné německé šlechtické rodiny. Později se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Zámek Wallerstein v Bavorsku poskytl útočiště rodině v přechodném období od zániku monarchie do povolení ke vstupu do Československa. Z jejich manželství pocházelo devět dětí, čtyři synové a pět dcer.[6]
Johannův starší bratr, kníže Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944) byl dědičným členem rakouské Panské sněmovny, v armádě dosáhl hodnosti c. k. polního podmaršála, byl dlouholetým předsedou rakouského Červeného kříže a později se uplatnil i za Rakouské republiky a v Dolfussově vládě zastával funkci ministra obrany (1934). Díky sňatku byl Johann švagrem knížete Karla Oettingen-Wallersteina (1877–1930), který v Čechách vlastnil velkostatky Zbraslav a Hluboš. Jeho dalšími švagry byli hrabě Otto Harach (1863–1935), majitel Jilemnice, nebo c. k. generálmajor a císařský nejvyšší kuchmistr hrabě August Rudolf Bellegarde (1858–1929), majitel Velkých Heraltic.
Odkazy
Reference
- Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- Matriční záznam o narození a křtu farnost Enzesfeld
- Historie zámku Červená Lhota na oficiálním webu zámku dostupné online
- Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918, Vídeň, 1918; s. 344, 349 dostupné online
- Přehled majetku Schönburg-Hartensteinů v Čechách in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 511–512 dostupné online
- Rodina Johanna Schönburg-Hartensteina in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlicher Häuser; Gotha, 1929; s. 274 dostupné online
Literatura
- DÁŇA, Roman, ŠMÍD, Marek: Rakousko-uherský diplomat Johann Schönburg-Hartenstein a jeho vatikánská mise v období první světové války in: Časopis Národního muzea, 3–4; Praha, 2018; s. 77–87 dostupné online
- DÁŇA, Roman: Johann Schönburg-Hartenstein, poslední rakousko-uherský ambasador u Apoštolského stolce in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; s. 620–631 ISBN 978-80-87890-31-8
Externí odkazy
- Obrázky k tématu Jan Maria ze Schönburg-Hartensteinu na Obalkyknih.cz
- Pavel Koblasa, Diplomat na Červené Lhotě
- matriční záznam o narození a křtu
- Schönburg-Hartenstein, Johan Fürst von (1864-1937), Diplomat; v: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Band 11, Wien 1995, S. 62.
- Rodokmen rodu Schönburg-Hartensteinů