Jiří Hanzelka

Narodil se na kopci Kotouč u Štramberka v domě, který patřil správě vápencových lomů. Ve věku tří let se s rodiči přestěhoval do Kopřivnice, kde jeho otec pracoval v automobilce Tatra jako dělník ve vývojovém oddělení; příležitostně také závodil jako spolujezdec Josefa Vermiřovského. V letech 1925 až 1930 bydleli v Bratislavě, poté se přestěhovali do Prahy.

Vystudoval obchodní akademii a po maturitě (1938) začal studovat Vysokou obchodní školu. Protože ale na začátku druhé světové války došlo k uzavření českých vysokých škol, mohl ji úspěšně ukončit až v r. 1946. Mezitím byl nasazen na zemědělské práce do Zhoře u Tábora, kde při úrazu na statku přišel o prst. Na vysoké škole se spřátelil se spolužákem Miroslavem Zikmundem, který byl poté jeho partnerem na cestách i spoluautorem jejich společných knih.

V letech 1947 až 1950 podnikl spolu s ním cestu po Africe a Latinské Americe. Celou tuto výpravu absolvovali společně ve voze značky Tatra T 87. Kromě reportáží z cizích krajů měli za cíl i propagovat ve světě Československo a sjednávat zakázky pro automobilku Tatru. Tato jejich cesta, jinak velmi úspěšná, skončila vynuceně v Mexiku, když jim nebylo povoleno vstoupit do USA.[1]

Po návratu domů se Hanzelka roku 1954 oženil a později se narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Hana. Roku 1958 věnoval svůj dům ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) tomuto městu s podmínkou, že v něm budou zřízeny dětské jesle. Hanzelkovi se tou dobou stěhovali do Prahy, ze zdravotních důvodů jeho manželky. Ta se ještě dočkala Jiřího návratu ze druhé cesty, roku 1965 však zemřela na rakovinu.[2]

Druhou cestu, již s doprovodem, podnikli ve dvou vozech Tatra 805 v letech 1959 až 1964. Při této výpravě projeli Asii, Oceánii a Sovětský svaz. Také na této cestě shromáždili velké množství dokumentárního materiálu. Jako přesvědčený sociální demokrat a v naději, že komunistické straně se může zdařit reforma politického systému, Hanzelka roku 1963 vstoupil do KSČ.

Jako člen strany i v roce 1968 stál na straně tzv. reformních komunistů, účastnil se aktivně protestních akcí na podporu pražského jara a stal se jednou ze známých symbolických postav tohoto protestu. Proto mu bylo v roce 1969 znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Jemu i Zikmundovi také přitížily objektivní reportáže ze Sovětského svazu, kde v dobré víře, že přispívají k nápravě, kritizovali všechny nedostatky a chyby, s nimiž se v sovětském hospodářství setkali (viz také Zvláštní zpráva č. 4).

Po dlouhou dobu nesměl Jiří Hanzelka ani dostat oficiální zaměstnání, tím spíše, že v roce 1977 podepsal Chartu 77. První zaměstnání znovu získal až roku 1983, kdy začal jako sadař v podniku Sady lesy zahradnictví prořezávat stromy v pražské Seminářské zahradě. O čtyři roky později se přestěhoval do Sedla u Jindřichova Hradce.

Po listopadu 1989 už mu zdravotní stav nedovolil plně využít uvolnění poměrů a vrátit se k aktivnímu cestovatelskému životu.[1][2]

Zemřel roku 2003 v Praze ve věku 82 let a je pohřben na hřbitově u kostela sv. Jiljí v Domaníně, v sousedství třeboňského parku u schwarzenberské hrobky.[3]

Stručný časový sled africko–americké cesty podle stránek palubního deníku (podle dnů):

1947

1948

1949

1950

• 1290 dní trvala celá cesta a vedla
• Při první cestě (1947–1950) navštívili 48 zemí v Evropě, v Africe a v Americe;
• 111 000 km jsme najezdili, uplavali a nalétali; z toho připadá:
  • 61 700 km na Tatru,
  • 8 000 km na jiná vozidla (Egypt, Jihoafrická Unie, Peru, Panama, Salvador, Guatemala, Mexiko),
  • 2 300 km na vlaky (Egypt, Argentina, Paraguay, Peru, Ekvádor, Panama, Kostarika, Mexiko),
  • 2 000 km na ostatní silniční dopravní prostředky
  • 74 000 km celkem po souši, k tomu:
  • 24 000 km námořních přeprava
  • 13 000 km leteckých cest,
• 111 000 km tedy úhrnem (ovšem kromě dalších nepočítaných kilometrů pěšky).
• 86,2 km byl denní cestovní průměr, z toho 47,8 km připadá na Tatru; její nejvyšší denní výkon však byl 785 km, a to právě posledního dne cesty po Americe.
• 4860 m n. m. byl nejvyšší bod dosažený Tatrou (Ticlio v Peru),
• 6000 m n. m. největší docílená výška vůbec (Kilimandžáro)
• Naproti tomu jsme se dostali nejhlouběji 2600 m pod zem (ve zlatonosném dole Crown Mine), což vzhledem k nadmořské výšce Johannesburgu odpovídalo absolutní hloubce 800 m pod mořskou hladinou.
• 55°22' s. š. byl nejsevernější bod cesty (u ostrova Bornholm v Baltickém moři),
• 35°05´ j. š. nejjižnější bod (La Plata v Argentině),
• 100°10´ z. d. nejzápadnější bod (Acapulco v Mexiku),
• 45°50' v. d. nejvýchodnější bod (Bulo Burti v Somálsku).
• DOKUMENTACE
  • 10 000 fotografických snímků jsme pořídili během celé cesty,
  • 5 000 m filmu jsme natočili na formátu 16 mm
  • 6 000 m na formátu 35 mm.
  • 10 000 litrů benzinu spotřebovala naše Tatra
  • 999 000 Kčs narostly celkové náklady cesty, což odpovídalo téměř
  • 20 000 $ podle kursu z roku 1950
• ROZHLAS
  • 702 reportáže jsme napsali pro Československý rozhlas; vysílaly se v době od května 1947 do srpna 1952;
  • Kdyby se natočily na souvislý magnetofonový pás, lemoval by silnici z Prahy do Brna, tj. 230 km ("Náš rozhlas" z 15. 9. 1952).
• TISK
  • 220 reportáži jsme napsali pro Svět práce; první byla otištěna 5. 6. 1947, poslední 5. 11. 1953.
  • 73 reportáži jsme napsali pro Svět motorů kromě mnoha příležitostných článků pro časopisy
• VEŘEJNÉ PROJEVY (přednášky, besedy, rozhlasová a televizní vystoupení, tiskové konference)
  • 101 během cesty Afrikou a Amerikou, a to ve 36 městech
  • 470 po návratu, z toho 392 v Československu a 78 v zahraničí

Celé dílo je napsáno společně s M. Zikmundem a týká se výhradně jejich cest. Cestám je věnována také stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřená 30. listopadu 1996. V roce 2013 byla tato expozice přestěhována do nových prostor muzea v bývalém areálu Baťových závodů (Svitu) a nově instalována ve 14I15 BAŤOVĚ INSTITUTU.