Vtip

Pojmy vtip a anekdota jsou chápány podobně a často se zaměňují. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že vtip je logická hříčka, zatímco anekdota je humorné vyprávění. Vtip sestává z jedné nedělitelné části, zatímco anekdota může obsahovat více komických dílů. Bývá delší, než vtip. Hranice mezi vtipem a anekdotou je však velmi tenká.[4] Někteří autoři považují výrazy vtip a anekdota za synonyma.[5]

Výraz humorka zavedl do češtiny Josef Štefan Kubín.[p 1] Je blízká vtipu a anekdotě, má však epický děj, víc zápletek a charaktery postav se v ní rozvíjejí.[5]

Slovo anekdota (ανεκδοτα) v řečtině znamená „nevydané spisy, události neb historky (z řec. an = ne, ek= vy, didómi = dávám)“.[6] Původně se tímto slovem skutečně označovaly texty z různých důvodů nezveřejněné, někdy předávané pouze v ústní podobě (například Prokopiův spis ze 6. století n. l. s názvem Anekdota obsahoval utajované příběhy ze života císaře Justiniána).[7]

Český výraz vtip je příbuzný se slovy dovtípit se nebo důvtip, ale jeho původ je nejasný. Některé etymologické výklady jej spojují se staročeským slovem tiepiti, těpiti = nést, tedy znamenalo by něco jako vklad (Boží do lidské mysli), tedy de facto nadání. Český etymologický slovník Jiřího Rejzka však za hláskoslovně přijatelnější považuje souvislost se slovem típat = lehce udeřit, chytat, štípat, dotýkat se (srovnej ukrajinské dostěpnyj = vtipný).[8] Podle Slovníku spisovné češtiny je primárním významem slova vtip schopnost bystře řešit problémy (tedy důvtip), druhým významem je podstata problému či jeho řešení (vtip je v tom, že…), třetím významem schopnost dosahovat žertovného účinku (sršet vtipem), čtvrtým významem je žertovný účinek (ta anekdota nemá vtip) a až pátým a šestým významem je žertovné slovní vyjádření nebo čin.[9]

Rčení míti filipa ve smyslu mít vtip pochází z Nového zákona, Skutků apoštolů.[10]

Nejstarší zachovanou sbírkou vtipů je Filogelos („milovník smíchu“) z 4. či 5. století, i když se nejspíš nejedná o první dílo tohoto žánru. Nejčastějším terčem žertů v této sbírce je „učenec“ (σχολαστικος).[11]

V renesanci tvořily z velké části tematický základ, z něhož vznikla novela. Jako anekdoty např. označil Josef Pekař příběhy o chytrosti válčení Jana Žižky, které v 15. století uvedl Silvius Piccolomini v díle Historia Bohemica. [12] Nejstarší anekdoty jsou dochovány z řečí a kázání, kam byly vkládány jako exemplum (moralizující příklady). Objevovaly se i v kronikách a letácích, které většinou zábavně oživovaly, i v satirách (humanistických a osvícenských).^[zdroj?]

Ústně šířené anekdoty byly až do 30. let 20. století intelektuální záležitostí. Šířily se převážně mezi vzdělanci a střední třídou. Typickým šiřitelem anekdot byli doktoři, soudci či městští úředníci. Celospolečenskou záležitostí se ústně šířený vtip stává až v průběhu 2. světové války.^[zdroj?]

Antropologové, etnologové a folkloristé anekdotám dlouho nevěnovali pozornost a prvními teoretiky na tomto poli byli literární vědci.

V literatuře anekdota představuje krátké, především ústně šířené vyprávění humorné příhody, zesměšňující osobu, situaci, dobu, rasu, národ, názor, skupinu, společenskou vrstvu, zvyky apod. Je jedním z mála žánrů ústní tvořivosti živých i v jednadvacátém století.

Podle tématu lze vtipy dělit do mnoha skupin: lékařské, politické, skotské, o policistech, o blondýnkách, o zvířátkách (příbuzné bajka), židovské, erotické aj. Podle použitých prostředků lze ve vtipech nacházet např. černý nebo absurdní humor.

Vtipy a anekdoty, včetně kreslených, se v 19. století staly běžnou součástí periodik i kalendářů.[13] Mezi významné české humoristické časopisy 19. století patřily například Šotek (vycházel v roce 1849 jako příloha Havlíčkových Národních novin), dále Humoristické listy (1858–1941) či Švanda dudák (1882–1930). V socialistickém Československu byl nejvýznamnější humoristický časopis Dikobraz (1945–1995) a obdobný časopis ve slovenštině Roháč. Po roce 1989 byly vydávány humoristické časopisy Škrt, Sorry, Trnky brnky).

Anekdoty vycházejí i knižně (např. již v roce 1901 publikace Anekdoty, kterou vydal Josef Šváb.[14] V novější době vyšla např. edice Anekdoty Lidového nakladatelství o 50 svazcích (1970–1981).[15] Různá nakladatelství vydávají anekdoty v publikacích, které bývají zaměřené tematicky.

Interpretováním a vytvářením vtipů se živí komici.

• Sigmund Freud o vtipu napsal knihu Vtip a jeho vztah k nevědomí (Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten).[p 2] Vtip považoval za jednu z možností, jak vyjádřit názory a pocity, které bychom za běžných okolností veřejně neprojevili.