Jan Ludvík Lukes

Pocházel z chudé, početné rodiny; jeho rodiče si nemohli dovolit zaplatit mu vzdělání.[4] Již od dětství prokazoval hudební nadání, od šesti let se učil zpívat.[5] V devíti letech byl přijat jako zpěvák do augustiniánského kláštera v Brně. Brzy se tam stal předním sopranistou. Při studiu na německé klášterní škole měl ale problémy, proto, bez vědomí rodičů, odjel s prázdnou kapsou do Olomouce, Kroměříže a nakonec do Vídně, kde se začal učil soustružníkem. Jakmile se o tom dozvěděl otec, povolal ho zpátky domů, kde se tři roky učil tkalcem.[4]

Po určité době začal znovu toužit po vyšším vzdělání. Vrátil se proto do Brna, kde s podporou augustiniánů absolvoval gymnázium. Živil se přitom hudbou – hrál na fagot a kontrafagot, pozoun, violoncello a klavír.[4] Spřátelil se také s Hynkem Vojáčkem, pozdějším kapelníkem petrohradské opery. Při jedné z návštěv v jeho rodném městě Vsetíně podnikl výlet na Slovensko (Trenčínsko), kde na jeho hudební sluch silně zapůsobilo místní nářečí.[6]

Z Brna odjel roku 1848 za dalším vzděláním do Vídně. Přihlásil se na právnickou fakultu,[4] kterou úspěšně ukončil v roce 1853.[5] Mezitím se zdokonaloval ve zpěvu (jeho učiteli byli Heinrich Proch, tenorista Bassadora a Gustav Barth). Učil se i dramaturgii, estetiku a italštinu. Na studium si vydělával doučováním.[4]

V roce 1853 soukromě nastudoval operu Alessandro Stradella[4] (složil Friedrich von Flotow),[2] s cílem získat místo v olomouckém divadle. Měl úspěch, divadlo mu nabídlo angažmá, a v následujících šesti měsících nastudoval role ve 24 operách. Ve volném čase vyučoval hudbu na městské škole.[4] Na konci prosince téhož roku ho František Škroup přijal do německé opery v Praze[5] (dnes Stavovské divadlo).[2] Hrál v českých i německých představeních. Jednou z jeho známých rolí byl Škroupův Dráteník, kterého s velkým úspěchem zazpíval autentickým slovenským nářečím.[6] Nastudoval padesát oper.[5]

Po neshodách se Škroupem odešel po třech letech z divadla. Cestoval po Evropě (Německo, Anglie, Belgie, Francie, Švýcarsko, Savojsko, Tyrolsko), studoval chemii[4] a pivovarnictví.[5] Roku 1860 se vrátil do Prahy,[4] kde určitou dobu provozoval pivovar.[5] V hudbě se zaměřil na lidové písně, vystupoval na koncertech a besedách. Roku 1861 se zasloužil o založení pěveckého sboru Hlahol.[5]

V roce 1864 se vrátil k opeře. Zpíval v Bruselu, Pešti, Vratislavi a Drážďanech. 15. prosince 1865 zahrál v Praze roli v Donu Giovannim a následujícího roku získal angažmá v české opeře[4] (tj. v Prozatímním divadle).[6]

V divadle vystupoval do roku 1873.[2] Potom přijal místo učitele zpěvu v operní škole Bedřicha Smetany a nakonec si otevřel vlastní ústav.[6] K jeho žákům patřili např. Marie Laušmannová, Bohumil Benoni, František Broulík, Josefina Reinlová, Robert Polák a další [7].

Hrobka rodiny Lukesovy na Městském hřbitově v Ústí nad Orlicí

Zemřel roku 1906 v Praze a pohřben byl v rodinné hrobce na Městském hřbitově v Ústí nad Orlicí.[8]

Lukes patřil ve své době k nejvýznamnějším českým zpěvákům. Současníci na něm oceňovali všestrannost - působivě zazpíval národní píseň, koncertní árii i operní roli.[5] Jeho silnou stránkou byl dramatický zpěv;[6] díky roli pěvce Fina v Glinkově opeře Ruslan a Ludmila je považován za pravzor slovanského dramatického zpěvu.[4] Měl velký hudební talent, ale handicapem pro něj byly nedostatečně vyvinuté hlasivky. Josef Leopold Zvonař v Riegrově Slovníku naučném uvedl, že kdyby ho příroda obdařila tak dobrým hlasovým orgánem, jak velký má talent, byl by fenoménem.[4][9] Recenzent bruselského časopisu Le Guide musical se v roce 1864 vyjádřil obdobně: Je mnoho tenorů s výraznějším hlasem, ale Lukes zazpíval poeticky, sympaticky a procítěně.[4] Oceňovaná byla i jeho interpretace českých národních písní, kterou uznávali i Němci; jeden německý list ho r. 1857 v této souvislosti označil za mistrovského zpěváka (Meistersänger).[4] Básník Vincenc Furch k jeho portrétu pro vídeňskou Slovanskou besedu připsal: „Kdo má písně jako my, kdo je zpívá jako ty?“[6] Muzeum v Ústí nad Orlicí má v držení pohár, který Lukes získal 16. května 1868 za titulní roli v premiéře Dalibora.[3]

Stal se čestným členem řady pěveckých souborů. Některé z nich, např. smíchovský a orlickoústecký, přijaly do svého názvu jeho jméno.[2] Roku 1949 byla na jeho rodném domě (dnešní Lukesova 313) umístěna pamětní deska.[3]

Jeho syn Rudolf Lukes (1861–1934) byl významný český lékař.[10]. Od roku 1912 do konce života vedl plicní sanatorium Albertinum v Žamberku.[11]