Josef Leopold Zvonař

Byl synem zednického tovaryše v Kublově u Berouna.[3] S hudbou se seznamoval již od útlého dětství zásluhou strýce a místních učitelů; postupně hrál na housle, klarinet, lesní roh a flétnu, od čtrnácti let také na klavír.[4] Rodiče si původně přáli, aby se vyučil krejčím, ale kublovský farář Josef Dmych poznal chlapcův talent a pomáhal mu v přípravě na studia. Po složení zkoušek u piaristů v Berouně odjel v sedmnácti letech do Prahy na přípravný učitelský kurs.[5]

Hudba ho ovšem lákala víc, a tak se roku 1842 přihlásil na varhanickou školu, kterou řídil Karel František Pitsch (Píč).[5] Začátky byly těžké. Zvonař se předchozí rok hudbě prakticky nevěnoval a jeho první výsledky byly tak špatné, že byl přijat pouze podmíněně.[4] Brzy se mu do cesty postavila i nemoc, kvůli které se dostal do finanční tísně. Ukázalo se, že víc než praktická hra na varhany, v níž měl jen průměrné výsledky, jeho talentu odpovídá spíš hudební teorie a skladba. Ředitel Pitsch si toho všiml a pomáhal mu. Roku 1844 mu na své škole nabídl místo asistenta a později druhého učitele zpěvu.[5] Učil tam šestnáct let[6] a v roce 1858, po Pitschově smrti, se na půl roku stal i zatímním ředitelem.[5]

V letech 1843–47 skládal zejména německé písně pro piano. Roku 1847 přednesl svou první skladbu v Cecilském spolku[5] (pojmenovaném podle svaté Cecilie, patronky hudebníků)[7], ale bez úspěchu. Později se zaměřil na zhudebňování českých básní, např. Čelakovského, Chmelenského a Picka.[5] Mimo jiné složil hudbu pro známou Pickovu píseň Vlastenské hory („Čechy krásné, Čechy mé“).[8] Během revoluce roku 1848 byl členem Svornosti.[5]

Od roku 1858 přispíval do hudebního časopisu Dalibor. Jeho články prozrazovaly sečtělost, dobrý úsudek a svědomitost autora.[6] Téhož roku navštívil Itálii přes Salcburk, Bavorsko a Tyrolsko; o cestě napsal reportáž pro Pražské noviny.[5]

Dokud neexistovaly české hudební spolky, účastnil se činnosti v německých spolcích Jednota cecilská nebo Žofínská akademie.[6] Roku 1861 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou českého pěveckého sboru Hlahol.[9]

Po založení na Vyšší dívčí škole v Praze se na ní stal učitelem zpěvu. Od roku 1863 byl ředitelem kůru u sv. Trojice.[5] Na začátku roku 1865 pořádal pro Uměleckou besedu přednášky o lidových písních.[10]

Zemřel na tuberkulózu,[11] zčásti i v důsledku velkého pracovního vypětí.[6] Pohřben byl v rodné obci za velké účasti rodáků i členů Hlaholu.[12] Velký majetek nezanechal, jeho knihovnu zdědila Umělecká beseda.[6]

Josef Leopold Zvonař byl ve své době velmi známý a uznávaný. Dobový tisk přinesl např. zprávu, že pěvecký sbor v Kopidlně požádal v červnu 1865 mistra o svolení použít jeho jméno v názvu spolku. Zvonař odmítl se zdůvodněním, že taková čest náleží především osobnostem již zemřelým. S odvoláním na tento argument pak spolek přijal jeho jméno v prosinci téhož roku, po Zvonařově smrti.[13] 24. září 1871 byla na jeho rodném domě osazena pamětní deska.[14]

Již počátkem 80. let 19. století,[7] a tím spíše dnes, je Zvonařova tvorba již z větší části zapomenuta. Z dnešního pohledu je nutné ocenit hlavně jeho pedagogickou a organizátorskou činnost. Vytvořil základy české hudební pedagogiky a aktivně přispěl ke vzniku hudebních institucí a spolků. Na tyto základy pak navázali další talentovaní následovníci. Profesor Mirko Očadlík jej kdysi srovnal se současníkem Bedřichem Smetanou, který se narodil téhož roku: Pokud byl Smetana Mesiášem české hudby, pak Zvonař je jejím „Janem Křtitelem“ – tím, jak popularizoval hudbu v české veřejnosti a prohloubil její teoretický základ.[3]

Zvonař je autorem šedesáti písní s německými i českými texty, třiceti mužských sborů, tří mší a několika menších chrámových skladeb, dvou sonát pro klavír a čtyř pro varhany, několika komorních skladeb, dvou oper (Lesní kaple 1860, Záboj 1859–62) a čtyř předeher pro orchestr.[6]

Přispíval do hudebního časopisu Dalibor.[6] Knižně vydal např.:[15]

• Hudební památky české (sborník písní)
• Johanna Dark, panna Orleánská (hudba k tragédii Viléma Gablera
• Navedení k snadnému potřebných kadencí skládání
• Příruční knížka při vyučování zpěvu pro I. třídu vyšších dívčích škol
• Společenský zpěvník český (texty sestavil Josef Bojislav Pichl)
• Základy harmonie a zpěvu (1861), první obsažnější česká kniha o hudbě[6]
• Zpěvy ku veškerým částem mše svaté

Píseň „Čechy krásné, Čechy mé“ se dočkala několika tištěných vydání, mimo jiné v letech 1939, 1940, 1942 a 1948.[15]