Eger

Eger či Jager (chorvatsky Jegar; slovensky Jáger; turecky Eğri; německy Erlau) je město v Maďarsku mezi pohořími Mátra a Bükk. Leží na severu země v župě Heves. Žije zde přibližně 51 tisíc[1] obyvatel. Typické panorama města dále charakterizují barokní stavby, minaret z doby osmanské nadvlády, středověký hrad a katedrála sv. Jana a Michala, druhá největší v Maďarsku po známé ostřihomské. Město je známé také díky svým minerálním pramenům a lázním.

Eger

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice47°54′1″ s. š., 20°22′24″ v. d.
Nadmořská výška121 m n. m.
Časové pásmo+1
StátMaďarsko Maďarsko
RegionSeverní Maďarsko
ŽupaHeves
OkresEger
Administrativní dělení21 městských částí
Eger
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha92,2 km²
Počet obyvatel51 168 (2021)[1]
Hustota zalidnění555 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři
Náboženské složeníKřesťanství
Správa
StatusŽupní sídlo, město s župním právem
StarostaÁdám Mirkóczki (od 2019)
Oficiální webeger.hu
Telefonní předvolba(+36) 36
PSČ3300
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

Středověk

Maďaři se usadili v 10. století. Až do té doby se v oblasti dnešního Egeru střídali Slované s Avary a germánskými kmeny. Teprve během vlády svatého Štěpána I. zde vzniklo sídlo biskupství, ustanoveno bylo již v roce 1009. V této době zde byla postavena první katedrála, nacházela se na místě, kde dnes stojí egerský hrad (maďarsky Egri vár). Kolem tehdejší katedrály pak začalo vznikat dnešní staré město. To bylo vyplněno v roce 1241 během mongolského nájezdu.

V období 14. až 16. století zde byl vybudován kamenný hrad. Město samotné hospodářsky prosperovalo; pěstovalo se zde dobré víno. Roku 1442 vyplenili Eger husité. Během vlády krále Matyáše byly vybudovány renesanční stavby (1458–1460), většinou k církevním účelům.

Turecká okupace
Minaret v Egeru při západu slunce.

Stejně jako celá řada dalších jiných měst byl i Eger vystaven útokům tureckého vojska. Město se stalo velmi rychle klíčovou pohraniční pevností před postupujícím útočníkům. V roce 1552 se poměrně malé posádce čítající okolo dvou tisíc lidí[2] podařilo ubránit před mnohonásobnou tureckou přesilou (40 000 útočníků). Obráncům velel István Dobó,[3] boje o město trvaly 40 dní. Událost popsal později maďarský spisovatel Géza Gardónyi v románu Egri Csillagok. Pro Turky se jednalo o velkou demoralizující porážku. I přes to se nicméně o několik desítek let později, roku 1596, již město ubránit nedokázalo a Turci ho obsadili.[4] Na dalších 80 let se stal Eger tureckým městem, centrem vilájetu (osmanské provincie) a severním pohraničním městem. Během této doby Osmané opravili pevnost, přebudovali kostely na mešity a postavili lázně (jeden minaret z této doby se dodnes dochoval). Po nezdařeném tureckém útoku na Vídeň však nastal zvrat. Rakušané pod vedením Karla Lotrinského Osmany porazili a zaútočili i na Uhry. Získali Budapešť (roku 1686) a o rok později i samotný Eger.

Vláda Habsburků

Habsburkové dobyli město dne 17. prosince 1687 poté, co turecké obránce místního hradu nechali vyhladovět. Město bylo při příchodu Habsburků značně zchátralé, nedotčeno bylo zhruba 400 domů a v nich žilo především turecké muslimské obyvatelstvo. Následně byl Eger rekatolizován. Navrátilo se sem biskupství. Většinu obyvatel města nicméně tvořili v prvních letech po dobytí nově pokřtění Turci. Leopold I. prohlásil Eger rok po osvobození královským městem, čímž omezil vliv biskupství, později egerského arcibiskupství, na chod města. Tento stav ale trval pouze krátkou dobu, neboť statut město ztratilo v roce 1795. Obnova města proběhla, stejně jako v případě řady dalších původně pleněných sídel, v barokním stylu.[5] Díky tomu má Eger velké architektonické dědictví. Symbolem této přeměny je např. budova bývalého lycea nebo minoritský kostel.

Ulice Istvána Széchenyiho v centru města.

Na počátku 18. století zde došlo k bojům právě proti Habsburkům, během nich město podporovalo maďarské vzbouřence. Rákocziho povstání zde padlo na úrodnou půdu a město se počítalo k osvobozeným územím. I přes počáteční nadšení však byli vzbouřenci brzy poraženi. Po zbytek 18. století Eger nezachvátila žádné větší katastrofa a tak postupně byla realizována již zmíněná barokní přestavba. Působila zde řada řemeslníků, obchodníků a umělců, včetně např. Jana Lukáše Krackera (ten zde také zemřel), nebo Franze Antona Maulbertsche. Zatímco po osvobození žilo ve městě jen několik set lidí, roku 1787 bylo v Egeru napočítáno už sedmnáct tisíc osob.

V roce 1800 město těžce poškodil požár, o rok později se zřítila jižní strana místního hradu. V roce 1804 zde bylo zřízeno arcibiskupství. Obyvatelstvo se obávalo růstu vlivu církve a žádalo návrat statutu svobodného královského města, k čemuž nedošlo.

Roku 1827 vypukla v Egeru epidemie cholery, která se opětovně vracela do města ještě během 19. století.

Právě i zde došlo k významným událostem během celoevropských revolucí v roce 1848.

Historickým mezníkem bylo zavedení železnice. Eger nebyl napojen na trať Budapešť–Miskolc přímo, ale odbočkou. Kvůli tomu nezažil takový růst, jako některá jiná města v zemi. Podařilo se však uchovat historický ráz města. V roce 1878 zasáhla město ničivá povodeň, místní potok se vylil z břehů po vydatných deštích v nedalekém pohoří. Zničeno bylo cca 40 domů a zahynulo okolo 130 osob. V 30. letech 19. století vznikla místní bazilika podle projektu Józsefa Hída, dokončena byla roku 1836.[4]

Na přelomu století byl Eger znám také jako Maďarské Athény[zdroj?] vzhledem k značnému počtu škol a vysokému počtu studentů. Již v roce 1705 zde byla založena biskupská škola, později přibyly další. Divadlo bylo otevřeno roku 1904. V téže době získal Eger také moderní kanalizaci. Na počátku 20. století byly také položeny základy pro místní Muzeum výtvarného umění.

Období republiky
Dům na ulici Bajcsy-Zsilinszkého.

Rozvoj po pádu Rakouska-Uherska začal velmi pozvolně, ještě v 20. letech se celé Maďarsko topilo v ohromných problémech. V roce 1933 získal od centrální vlády Eger povolení pro to se stát lázeňským městem.

Během války bylo město bombardováno. Nakonec ustupující německá armáda vyrabovala továrny, zničila všechny mosty a vyhnala domácí zvířata. Po druhé světové válce byly odkryty některé historické budovy. V roce 1968 bylo historické jádro Egeru prohlášeno za památkově chráněné. Díky tomu bylo uchráněno před živelnou výstavbou. Panelová sídliště (např. Felsőváros nebo Lájosváros) byla zbudována, nicméně jen na okraji města. V 80. letech byl vybudován obchvat centra města a to bylo uzavřeno do značné míry pro automobilovou dopravu. Až do roku 2007 byla v Egeru přítomná maďarská armáda a byl posádkovým městem. Poté byly kasárny Istvána Dobó uzavřeny.

Dnes je město vyhledávanou turistickou destinací.

V roce 2016 město povolilo svolávání muezzinem k motlibě z historického minaretu.[6]

Kultura a památky

Navštěvován je např. Egerský hrad (maďarsky Egri Vár), známý úspěšnou obranou proti tureckému nájezdu v 16. století. Hrad se nachází na opačné straně řeky, než střed města a jedna z jeho bašt byla oddělena v minulosti železniční tratí (bašta Zárkándy). Památkově chráněný je také minaret, jeden ze tří, které se v Maďarsku dochovaly. V uvedeném hradu se nachází muzeum, které je věnované právě obránci Egeru, Istvánovi Dobó.[zdroj?] V Egeru stojí také Národní muzeum vína. V blízkosti Župního domu (maďarsky Megyeháza) se rovněž nachází muzeum sportu.

Místní divadlo nese název po Gézovi Gardónyim. Od roku 1965 stojí ve městě také i loutkové divadlo (maďarsky Harlekin Bábszínház).

Místní minoritský kostel byl navržen Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Byl dokončen roku 1771.[7] Hlavním svatostánkem je nicméně místní bazilika, resp. katedrála.[7]

Známé jsou rovněž katakomby, které bývají často označovány jako "město pod městem" (maďarsky Város a város alatt. Historicky významné a památkově chráněné domy se nachází na ulici Lajose Kossutha. Mezi ně patří např. radnice a paláce Kispreposti a Nagypreposti. Za zmínku rovněž stojí i zahrada arcibiskupského paláce[4] s termálními lázněmi. Mezi pamětihodnosti patří rovněž i koupaliště Bitskey Aladár. Pozoruhodný je rovněž kostel sv. Mikuláše, (srbský-pravoslavný). Z poloviny 19. století pochází také Malá synagoga. Od roku 2012 má Eger jako jedno z mála měst ve Střední Evropě také muzeum skupiny Beatles.

Obyvatelstvo
Dochovaný střed města s hradem.
Střed města.
Orientální platan v Egeru.

V Egeru žilo k 1. lednu 2011 celkem 56 569 lidí, což činí 18,3 % z obyvatelstva župy Heves. Obyvatelstvo průměrně stárne a počet obyvatel Egeru neroste. V roce 2011 byl podíl osob mladších 19 let na celkové populaci města 22 %, podíl osob starších 60 let činil 24 %. Většina obyvatelstva se považovala za Maďary, ale asi 4,6 % Egeřanů se hlásilo k dalším národnostním skupinám, např. k romské, německé a rumunské národnosti. Dominantně zastoupeným náboženstvím je Římskokatolická církev.

Městská média

Televizní stanice
  • Eger Városi Televízió
  • Líceum TV

Rozhlasové stanice
  • Rádió 1
  • Rádió Eger
  • Szent István Rádió

Tisk
  • Heves Megyei Hírlap
  • Egri Est
  • Royal club – Heves megye

Ekonomika

V Egeru se nachází závod společnosti Aventics a dále společnosti Robert Bosch.

Eger je považován za centrum vinařství v Maďarsku. Známé je místní víno Egri bikavér (býčí krev).[8] Ve městě je mnoho vináren a tradičních, částečně podzemních, vinných sklepů. Nachází se zde např. vinařství Gróf Buttler nebo Nimród Kovács.

Významným ekonomickým odvětvím je turistický ruch, který se soustředí nejen na místní pamětihodnosti, ale také na lázeňství a využívání místních léčivých pramenů.

Doprava

Eger je napojen na maďarskou železniční síť. Hlavní nádraží se nachází cca 1,5 km od středu města. Z něj vede trať Füzesabony–Eger; právě přes obec Füzesabony je město napojeno na zbytek maďarské železnice. Z Egeru také vede ještě další železniční trať dále na sever, a to do města Szilvásvárad u slovenských hranic a ještě do Putnoku. Na této trati se nachází několik dalších zastávek (např. Egervár, Eger Téglagyár apod). Tyto jsou mnohem blíže středu města než hlavové hlavní nádraží.

Do Egeru míří také dálniční přivaděč č. M25, který se napojuje jižně od Egeru na dálnici M3.

V Egeru je rovněž provozována i síť městské autobusové dopravy. Ta byla ustanovena v roce 1949.

Sport

Místní tým ve vodním pólu patří k jedním z nejúspěšnějších v celém Maďarsku.[zdroj?]

Známé osobnosti
  • Theodor Schmid (1859–1937), rakouský matematik
  • Sándor Bródy (1863–1924), spisovatel
  • Géza Gárdonyi (1863–1922), spisovatel, básník, pedagog
  • Ladislav Vajda (1877–1933), scenárista, divadelní režisér a dramaturg
  • Lajos Egri (1888–1967), autor
  • László Deák (1891–1946), důstojník a válečný zločinec ve druhé světové válce
  • György Piller (1899–1960), šermíř
  • József Turay (1905–1963), fotbalista
  • Károly Kárpáti (1906–1996), zápasník
  • István Bárány (1907–1995), plavec
  • György Illés (1914–2006), kameraman
  • Géza Kádas (1926–1979), plavec
  • Ferenc Keszthelyi (1928–2010), římskokatolický biskup z Vácu
  • István Hevesi (1931–2018), hráč vodního póla
  • Miklós Ambrus (1933–2019), hráč vodního póla
  • Gusztáv Csík (* 1943), jazzový hudebník
  • Csaba Ali (1946–2020), maďarský plavec
  • Imre Török (* 1949), maďarsko-německý spisovatel a novinář
  • András Sike (* 1965), zápasník
  • József Faragó (* 1966), zápasník
  • Gábor Bukrán (* 1975), fotbalista
  • Lajos Virág (* 1977), zápasník
  • Norbert Madaras (* 1979), hráč vodního póla
  • Henriett Seth. (* 1980), autor a výtvarník
  • Péter Ács (* 1981), šachový mistr
  • Gábor Kis (* 1982), hráč vodního póla
  • Gábor Hatos (* 1983), bývalý zápasník
  • Edina Dobi (* 1987), volejbalový hráč
  • Anna Gyarmati (* 1993), snowboardistka

Partnerská města

Fotogalerie
  • Náměstí
  • Náměstí
  • Egerský hrad
  • Bazilika

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eger (Ungarn) na německé Wikipedii.

  1. Magyarország közigazgatási helynévkönyve, 2021. január 1.. Budapešť. 14. srpna 2021. Dostupné online. [cit. 2021-08-14]
  2. ROMAN, Eric. Austria-Hungary & Successor States. New York: Cambridge University Press, 2003. 699 s. ISBN 0-8160-4537-2. S. 156. (angličtina)
  3. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 105. (angličtina)
  4. Eger – město červeného vína. Desperado [online]. [cit. 2020-12-23]. Dostupné online. (česky)
  5. MOLNÁR, Miklós. A Concise history of Hungary. [s.l.]: Cambridge University Press, 2001. 366 s. Dostupné online. ISBN 9781107050716. S. 145. (angličtina)
  6. TODD, Jacob. The two faces of Orbán's Hungary: Christian and neo-Ottoman. Balkan Insight [online]. 2021-11-08 [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. (anglicky)
  7. Eger, Hungary: a cultural city guide. The Telegraph [online]. 2012-12-31 [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. (anglicky)
  8. SZÉKELY, Tamás. Hungarian Wine Regions: Eger And The Legend Of Bull’s Blood. Hungary Today [online]. 2015-09-16 [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.