Příměří ve Villa Gusti

Příměří ve Villa Gusti (německy Waffenstillstand von Villa Giusti, italsky Armistizio di Villa Giusti) ukončilo boje mezi Dohodou zastupovanou Itálií a Rakousko-Uherskem v první světové válce. K podpisu došlo ve Villa Gusti nedaleko severoitalské Padovy 3. listopadu 1918, přičemž příměří vstupovalo v platnost následující den v 15:00. Na vyjednávání se podíleli rakousko-uherský generál Viktor Weber von Webenau a italští generálové Pietro Badoglio a Scipione Scipioni. Příměří bylo uzavřeno již v době, kdy rozpadající se Rakousko-Uhersko reálně neexistovalo.[1]

Místnost ve vile, kde došlo k podpisu příměří

Po prolomení italské fronty v bitvě u Vittorio Veneta a ústupu od řeky Piavy, doporučil polní maršál Svetozar Borojević von Bojna rakousko-uherskému vrchnímu velení, aby co nejrychleji přistoupilo k uzavření příměří.[2] Během italské ofenzívy na Piavě však již v zázemí probíhal faktický rozpad monarchie urychlený vzedmutím nacionalismu. Ve Vídni bylo 21. října vyhlášeno Německé Rakousko, ke kterému se přihlásili němečtí obyvatelé Předlitavska. V Praze došlo po zveřejnění Andrássyho nóty 28. října k vyhlášení samostatného Československa, 29. října byl v Záhřebu vyhlášen samostatný Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů a 30. října se Uhry oficiálně oddělily od rakouské části říše. Území rakouské Haliče si navíc nárokovali Poláci a Sedmihradsko Rumuni.[3]

Poražená rakousko-uherská armáda mezitím ustupovala ze severní Itálie zpět k hranicím a velitelé začali s Italy vyjednávat o kapitulaci. Rakousko-uherskou delegaci vedl ve Ville Gusti, kde jednání probíhala, generál Viktor Weber von Webenau. Dohoda byla podepsána 3. listopadu s tím, že boje budou ukončeny 4. listopadu v 15:00. Vrchní rakousko-uherské velení v Badenu však poručilo všem svým jednotkám zastavit palbu již v noci z 2. na 3. listopadu.[4] I kvůli tomu padlo během bitvy u Vittorio Veneta do italského zajetí více než 450 000 rakousko-uherských vojáků.[5] Podmínky příměří Rakousko-Uhersku ukládaly vyklidit nejen dobytá italská území, ale také Jižní Tyrolsko, Dalmácii, Kraňsko, Istrii a oblasti okolo Gorizie, Tarvisia a Terstu. Rakousko-Uhersko se zavázalo ke kompletní demobilizaci své armády a k tomu, že umožní vojskům Dohody přesouvat se přes své území při chystaném postupu k jižním hranicím Německa.

Je několik teorií, proč byl na rakousko-uherské straně vydán rozkaz zastavit palbu ještě před uzavřením příměří. Především rakouská strana po válce zastávala stanovisko, že italské velení si výsledky vyjednávání vyložilo po svém a úmyslně zastavilo svůj postup až teprve poté, co Italové obsadili nárokované území. Další historici přikládají vinu rakousko-uherskému štábu, který měl nesprávně komunikovat postup s Viktorem Weberem. Samotný generál navíc údajně neovládal italštinu a tak k nepochopení mohlo dojít i během samotných jednání ve Ville Gusti. Existuje však i domněnka, že špatná koordinace byla způsobena úmyslně tyrolskou politickou a vojenskou správou, která se obávala přílivu stovek tisíc demobilizovaných mužů bývalé armády, kteří by po uzavření příměří zkomplikovali již tak špatnou zásobovací situaci v monarchii.[6]

Odkazy

Reference

  1. VEBER, Václav. Dějiny Rakouska Praha: 2010. [dále jen Veber (2010)]. s. 471.
  2. FUČÍK, Josef. Piava 1918. Praha: Havran, 2001. 285 s. ISBN 80-86515-05-2. S. 226. [Dále jen: Fučík (2001)].
  3. Veber (2010), s. 471.
  4. Fučík (2001), s. 265.
  5. Fučík (2001), s. 266.
  6. Fučík (2001), s. 266–267.

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.