Theodor Mommsen

Theodor Mommsen v roce 1863

Mommsen pocházel z rodiny německého protestantského kněze. V letech 1838 až 1843 vystudoval právní vědu a filozofii práva u B. G. Niebuhra a J. G. Droysena na univerzitě v Kielu. Po skončení studia získal stipendium na další vědecké studium ve Francii a Itálii. Zde se zabýval především antickými nápisy. Během pobytu v Itálii jich shromáždil několik tisíc a roku 1853 je využil pro vydání souboru latinských nápisů Corpus inscriptionum Latinarum. Toto dílo nápisů z území celé Římské říše, které odborníci doplňují dodnes, je základem každé epigrafické práce. Theodor Mommsen připravil osm svazků z prvních patnácti. Dnes je známo asi 400 000 těchto nápisů.

Po návratu z ciziny působil Mommsen jako profesor občanského práva na Lipské univerzitě. Pro své liberální názory a aktivní podporu revoluce v roce 1848 (stal se poslancem parlamentu a psal články do revolučních novin) byl donucen roku 1851 na své profesorské místo rezignovat. Ale již roku 1852 se stal profesorem Římského práva v Curychu a roku 1854 ve Vratislavi. Roku 1858 se natrvalo usídlil v Berlíně, stal se členem Pruské akademie věd, v roce 1861 profesorem římských dějin na Univerzitě Fridricha Viléma v Berlíně (zde působil do roku 1887), a v letech 1873 až 1895 byl opět poslancem německého parlamentu.

Roku 1897 vystoupil Theodor Mommsen velice ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky („Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“). Kromě toho postavil v tomto spise Čechy a Poláky na okraj evropských kulturních dějin a nazval je „apoštoly barbarství“. Jeho výpad proti Slovanům nezůstal bez odezvy. Na pařížské Sorbonně protestoval proti Mommsenovu postoji francouzský profesor slavistiky Ernest Denis, z českých historiků vyjádřili prudký odpor zejména Josef Pekař a Jaroslav Goll, v Polsku rektor univerzity ve Lvově doktor Oswald Marian Balzer.

Roku 1902 obdržel Mommsen především za své hlavní dílo Římské dějiny (1854–1856, Römische Geschichte) Nobelovu cenu za literaturu, a to jako jeden z mála autorů, kteří se zabývali pouze psaním odborné literatury. Byl tím oceněn přínos Theodora Mommsena při popularizaci dějin. Zdůvodnění Švédské akademie bylo následující: „… největšímu žijícímu mistru v umění historiografie se zvláštním zřetelem na jeho monumentální dílo Římské dějiny“.

Po udělení ceny se objevily kritické názory, že se tu nedá hovořit o ceně za krásnou literaturu. Švédská akademie však prohlásila, že v příslušných stanovách k Nobelově ceně je určeno, že sem spadají také jiné spisy, které formou a pojetím mají literární hodnotu.

Česky vyšel z rozsáhlého Mommsenova díla třikrát jen malý výbor z Římských dějin pod názvem Diktátoři v překladu Pavla Eisnera.

• roku 1937 vydalo výbor pražské Nakladatelské družstvo Máje,
• v tom samém nakladatelství vyšel výbor ještě roku 1941 s úvodem Augustina Nováka,
• roku 1996 vydalo výbor olomoucké nakladatelství Votobia.