František Josef Řezáč

Pocházel z rolnické rodiny. Navštěvoval německou základní školu v Brandýse nad Labem,[3] absolvoval staroměstské gymnázium a v letech 1838–39 studoval na filozofické fakultě. Odtud přešel na bohosloveckou fakultu, přičemž absolvoval i zkoušky z filozofie a dějepisu. Během studia se spřátelil s Karlem Havlíčkem Borovským.[4]

Po kněžském svěcení (30. července 1842) působil do roku 1847 jako kaplan v Peruci a Hostouni. Poté se stal duchovním ve slepeckém ústavu na Klárově pod Bruskou. Určitou dobu kázal také v Drážďanech. V roce 1848 byl z politických důvodů (podezření na revoluční činnost) vězněn na Pražském hradě.[4]

V 50. letech byl veřejně činný. Do roku 1856 působil jako kněz ve svatováclavské trestnici v Praze. Roku 1850 krátce vyučoval náboženství na filozofické fakultě, byl ale brzy propuštěn pro politicky nevhodné projevy. V roce 1853 uskutečnil studijní cestu po věznicích Rakouska, o tři roky později navštívil několik učitelských ústavů v Německu a v následujícím roce moravské školy.[4]

Hrob Františka Josefa Řezáče na Olšanských hřbitovech v Praze (prosinec 2020)

Období 1856–1865 bylo jeho nejplodnější. Působil jako duchovní v kněžské káznici u sv. Jiří, vydával pedagogické knihy, od konce roku 1854 byl redaktorem pedagogického časopisu Škola a život.[4] Soustředil se na rozvoj školních knihoven; kvůli svému modelovému seznamu knih pro knihovny byl úředně vyšetřován.[5] Od roku 1861 po obnově ústavní vlády zasedal jako poslanec za Mladou Boleslav a Nymburk na Českém zemském sněmu, který ho následně zvolil poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů), kde reprezentoval kurii měst a průmyslových míst (obvod Mladá Boleslav, Nymburk). Na Říšské radě ale nesetrval dlouhou dobu. Zánik jeho mandátu pro absenci byl oznámen na schůzi 14. července 1863.[6] Pracoval rovněž v pražském zastupitelstvu, městské radě. Spoluzakládal vyšší dívčí školu a malostranské gymnázium, vytvářel školní osnovy. Roku 1861 byl přijat za dopisujícího člena univerzity v Charkově. O dva roky později získal ruský řád sv. Stanislava II. třídy.[4]

Budova fary v Litni, kde F. J. Řezáč působil jako farář a Třebízský jako jeho kaplan. Dnes je zde Muzeum s expozicí Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné.

Současná podoba budovy Základní školy Františka Josefa Řezáče v Litni, o jejíž zřízení a vybudování se Řezáč zasloužil.

23. prosince 1865 nastoupil na vlastní žádost jako farář ve středočeské obci Liteň.[4] Začalo tím poslední, nejobtížnější období jeho života. Poměry na faře byly při jeho příchodu neuspořádané, jejich náprava obtížná.[3] (Poměry na faře v době působení F. J. Řezáče popisuje jeho nástupce liteňský farář P. Josef Kreisinger (9.12. 1857 - 21. 10. 1934) ve své práci Liteň a přifařené k ní obce, vydané v roce 1896. Fara byla umístěna do zchátralého domu a teprve v letech 1889 - 1890 postavena nová fara, do které se 24. 4. 1890 liteňský farář přestěhoval.[7]) Postupně se stával unaveným a roztrpčeným, měl spory s vrchností i obyvateli. 28. července 1875 mu byl na faru jako kaplan přidělen začínající spisovatel Václav Beneš Třebízský. Ačkoliv oba měli v zásadě podobný životní názor — snažili se o nápravu veřejných věcí a zlepšení života obyvatel — osobně si blízcí nebyli. Benešův idealismus narážel na Řezáčův pocit zklamání, Řezáč např. vytýkal Benešovi, že tráví příliš času s farníky. Benešovo působení bylo krátké — koncem listopadu 1875 dostal zápal plic, po částečném zotavení odjel do rodného domu v Třebízi a do Litně se již nevrátil. Ačkoliv se příliš rádi neměli, vždy o sobě navzájem mluvili tolerantně a je možné, že by si nakonec porozuměli, kdyby bylo Benešovo zdraví dovolilo.[8] Ačkoliv Řezáč nakonec dosáhl některých úspěchů (v roce 1868 se mu například podařilo dosáhnout založení školy v Litni),[3][9], obtížné poměry v této obci také přispěly k jeho nemoci a předčasné smrti.[3]

Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.[2]

Řezáč byl redaktorem a v některých případech i zakladatelem pedagogických časopisů:[3]

• Škola a život (1855-66), důležitý list českého učitelstva; jeho založením probudil národní uvědomění v českých školách a postavil se proti poněmčování
• Obecné listy naučné (1860), spolu s Václavem Zeleným a Antonínem Majerem
• Národní škola (1868)
• Sborník učitelský

Knižně vydal např.

• Mluvnice s prawopisem pro českou mládež (1849)
• Nowý obraz Zemí Českoslowanských, čili, Nowý pohled na wlast Čechů, Morawanů a Slezanů (1850)
• Vězenství v posavádních spůsobech svých : s návrhem o zdárnější trestání a polepšování zločinců (1852, reedice 1995, online)
• Ueber die Seelsorgerliche Wirksamkeit in den oesterreichischen Detentions- und Straf-Anstalten (1854)
• Štěpnička : první učení a cvičení milé mládeže českoslovanské (1866, spoluautor Karel Bulíř)

Řezáč byl oceňovaný jako tvůrčí a reformátorský talent. Studoval obyvatelstvo v širokých vrstvách.[10] Usiloval o vzdělání národa, přičemž zastával křesťansko-katolické stanovisko vycházející z filozofie Bolzana a Schneidera.[3]

Na jeho počest byla pojmenována základní škola v Litni, u jejíhož vchodu je také osazena kamenná pamětní deska. I když je budova rekonstruována, vnitřní dispozice přízemí a části interiéru pochází z doby výstavby původní budovy.[11] Řezáčovo dílo a význam připomíná i Naučná stezka Liteň a Muzeum Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné.[12]

Během života byl oceňován především za své zásluhy v oblasti českého, zvláště pražského školství — účast při zakládání vyšší dívčí školy a malostranského reálného gymnázia, tvorba učebních osnov pro obecné školy, redakce učitelských časopisů.[3] Po roce 1990 naopak vystupuje do popředí jeho úsilí o reformu vězeňství. Jeho snaha o snížení kriminality prostřednictvím prevence (rodinná, školní a církevní výchova), detence (odborné zacházení s vězni) a postpenitenciární péče (pomoc propuštěným vězňům při novém zapojení do společnosti) byla v mnohém blízká modernímu pojetí kriminologie. Řezáčovo stěžejní dílo v této oblasti, Vězeňství v posávadních spůsobech svých s návrhem o zdárnějším trestání a polepšování zločinců, se stalo po roce 1990 jedním ze zdrojů inspirace při zpracování nové koncepce českého vězeňství.[13]

K Řezáčovu odkazu se hlásí především Vězeňská duchovenská péče, která mimo jiné roku 2015 adoptovala jeho hrob na Olšanech.[14] Vězeňská služba České republiky uděluje svým zasloužilým pracovníkům Cenu Františka Josefa Řezáče.[15]

• Pamětní desky
• 
  Pamětní deska P. Františka J. Řezáče v Resslově ulici v Praze na Novém Městě
• 
  Pamětní deska Františka Josefa Řezáče u vchodu Základní školy v Litni
• 
  Deska na hrobě na Olšanských hřbitovech v Praze
• 
  Pamětní deska V. B. Třebízského na bývalé faře