Karel Bulíř (pedagog)

Narodil se 27. října 1840 ve Světlé pod Ještědem jako syn učitele.[3] První vzdělání získal v Liberci.[3] Roku 1855 ho otec zapsal na reálku v Praze, kde ho vyučovali mj. Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí a Jan Evangelista Šťastný. Po jejím absolvování pokračoval ve studiu na Amerlingově učitelském ústavu.[4]

Roku 1859 získal vysvědčení (aprobaci) pro učitele na hlavních školách[4] a ihned přijal zaměstnání jako podučitel ve Stochově a za rok v Českém Dubu.[3] Roku 1861 se natrvalo přestěhoval do Prahy,[5] kde vyučoval postupně u sv. Jindřicha, na Hrádku (1867-75) a na Starém Městě (u sv. Havla).[3]

V Praze se Bulíř seznámil s řadou osobností, které se snažily o povznesení českého školství; zejména se sblížil se zkušeným učitelem Václavem Bažantem (1801-1893),[p 1] s nímž vyučoval u sv. Jindřicha.[4] Po odchodu na Hrádek (pod Emauzy) se aktivně zapojil do spolkové činnosti.[4]

V únoru 1868 byl v Praze založen spolek Beseda učitelská.[6][7] Na první valné hromadě 29. února téhož roku byl Bulíř za předsednictví Václava Bažanta zvolen za člena výboru.[8] V lednu následujícího roku ale došlo k rozkolu,[9][p 2] část členů odešla a založila nové sdružení Budeč.[10] 4. února 1869 si Beseda učitelská zvolila nový výbor, v němž Bulíř získal funkci jednatele.[11] Ten pak pod heslem „více skutků, méně hluku“ organizoval její odborné a charitativní aktivity.[9]

Smyslem Besedy učitelské bylo: vzájemně se vzdělávat, přispívat ke zvelebování školství a hájit prospěch učitelstva. Bulíř jako jednatel se zapojil do jejího řízení. Například se podílel na přípravě k založení stejnojmenného spolkového časopisu Beseda učitelská, jehož první číslo vyšlo 7. července 1869.[12] Redaktorem byl nejprve Josef Auštěcký a po jeho smrti r. 1871 Bulíř. V 70. letech se podílel na popularizaci díla Komenského (vydávání spisů F. J. Zoubka) a od 80. let se zaměřil spíše na oblast humanitární, spočívající např. v založení a provozu Bolzanova učitelského sirotčince a Odboru pro zřizování a vydržování konviktů pro studující syny a dcery učitelů v Praze.[12][13] Nejpozději od roku 1886 zastával funkci starosty (předsedy).[14]

Účastnil se i v dalších organizacích. Například roku 1869 vstoupil do hedvábnické jednoty.[15] V březnu 1870 byl zvolen do výboru Spolku k podporování vdov a sirotků po učitelích na školách obecních a hlavních[16] a v letech 1876[17] a 1877 tam byl uváděn jako jednatel.[18] V prosinci 1873 kandidoval do výboru živnostenské záložny „Rtuť“.[19]

Roku 1900 byl zvolen do sboru obecních starších (obdoba nynějšího Zastupitelstva hl. m. Prahy) za Nové Město[20] a staročeskou stranu.[21] Mandát obhájil i v roce 1903.[22] Ve funkci se věnoval vzdělávání, zejména problematice mateřská škola mateřských škol.[5] Roku 1906, kdy staročeši vystupovali pod označením Jednota pražských občanů, už nekandidoval.[23][24]

Roku 1909 složil měšťanský slib do rukou starosty Karla Groše.[25]

Roku 1873 založila Průmyslová jednota v Praze čtyřtřídní pokračovací (tj. učňovskou)[p 3] školu pod vedením Aloise Studničky. Bulíř v ní vyučoval v letech 1874-81. V roce 1879 se stal členem řídícího výboru, jehož předsedou byl podnikatel Ignác Skokánek.[26] Téhož roku vystoupil s projevem na řemeslnickém sjezdu v Praze; sjezd na jeho návrh přijal rezoluci, která vyzývala k zakládání pokračovacích škol ve všech obcích, kde je 10 nebo více učňů.[27] V prosinci 1883 byl jmenován ředitelem[28] s platností od 1. ledna 1884.[26] V roce 1885 získal definitivu. Zaměřil se na propojení teoretického a praktického vzdělávání. Protože se nedostávalo kvalitních učebnic, několik z nich sám či ve spolupráci s Průmyslovou jednotou napsal (např. Rádce živnostníků a Průmyslová čítanka – viz sekci Dílo).[26] Škola se postupně rozrůstala, takže na přelomu let 1894 a 1895 dohlížel Bulíř asi na 100 učitelů a 3500 žáků, rozdělených do několika budov v Praze.[29]

Roku 1900 oznámil odchod do výslužby,[30] ale nakonec ještě zůstal. Nezvratně rezignoval v roce 1909.[31]

Roku 1894 mu císař František Josef I. udělil zlatý záslužný kříž s korunou.[32] Předán mu byl na Staroměstské radnici z rukou starosty Čeňka Gregora na slavnostním shromáždění za přítomnosti členů sboru obecních starších, zástupců škol a živnostníků.[33] Řečníci oceňovali Bulířovy velké zásluhy o základní i pokračovací školy, jeho obětavost, vedení dalších učitelů i humanitární a literární aktivity.[34][35]

Občas se na jeho činnost snesla i kritika; například roku 1888 mu Národní listy vyčítaly, že z důvodu kumulace funkcí — řídil v té době současně obecnou školu u sv. Havla a pokračovací průmyslovou školu — se dostatečně nevěnuje ani jedné z nich, čímž trpí výuka i komunikace s rodiči;[36][37] jemu podřízený učitelský sbor ale toto nařčení odmítl.[38] Roku 1892 mu rovněž v Národních listech kladli za vinu nízkou kvalitu jím řízených pokračovacích škol, o níž mluvil na konferenci učitelů.[39] To ale byly spíše výjimky.

Zemřel 1. ledna 1917 v Praze-Novém Městě, čp. 1888-II (Pod Slovany 1888/12, Praha 2) na rakovinu jater.[2] Pohřben byl o tři dny později na Olšanech za velké účasti komunálních politiků, učitelů, řemeslníků, obchodníků a dalších.[40]

Byl oceňován za svou snahu o rozvoj školství a národní blahobyt.[13] Stal se učitelem tisíců žáků a rádcem mnoha učitelů.[5] Měl velký pedagogický talent, úspěšně řídil Besedu učitelskou i její časopis.[29] Velký ohlas měly také jeho učebnice, knihy pro mládež a odborné pedagogické články.[3] Kladně ho v nekrologu hodnotily i Lidové noviny.[41] Česká beseda v Českém Dubu ho jmenovala čestným členem.[42]

• Autor Karel Bulíř (1840–1917) ve Wikizdrojích
• Encyklopedické heslo Bulíř v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Bulíř (pedagog)
• Digitalizovaná díla Karla Bulíře v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Karel Bulíř (1840-1917) v kartotéce Jaroslava Kunce: 1. strana Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine, 2. strana Archivováno 22. 6. 2020 na Wayback Machine