Eliška Krásnohorská

Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Andrease Pecha (1804–1850) a Dorothey Kateřiny Vodvářkové (1816–1892), jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou (1804–1834) měl její otec tři děti – Josefa (1826–1893) lékaře, Karla (1829) a Marii (1932), z druhého s Dorotheou – Jindřicha (1837) hudebního skladatele, Adolfa (1839–1902) fotografa, Julianu Pallovou (1843), Elišku a Dorotheu (1850–1919) učitelku a malířku.

Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu (byla členkou plzeňského Hlaholu) a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[3]

Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který spoluzaložila roku 1871 s Karolinou Světlou a Věnceslavou Lužickou. S tou spoluzaložila v roce 1873 časopis Ženské listy a stala se jeho redaktorkou, psala sem také své články.

Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. července 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. července 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče.

Krásnohorská je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).[4][5]

Přispívala jednak do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou, a do mnoha dalších časopisů (Lumír, Světozor, Zlatá Praha, aj.). Patřila k osobnostem salónu Anny Lauermannové-Mikšové, se kterou určitý čas také bydlela.

Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.

Od mládí trpěla bolestmi kloubů. Za svůj život se nikdy nevdala a ve stáří byla odkázána na pomoc svých přátel.

Eliška Krásnohorská, jako jedna z nejvýraznějších bojovnic za rovnoprávné vzdělávání dívek, byla vůbec první ženou, jmenovanou v nové republice prezidentem Masarykem řádnou členkou Československé akademie věd a umění.[6]

Socha na Karlově náměstí v Praze

• Pomník – socha z bílého mramoru stojí uprostřed Karlova náměstí v Praze, její autorkou je sochařka Karla Vobišová-Žáková, byla odhalena roku 1931. Oproti původnímu umístění na nároží křižovatky byla roku 1982 po zbudování výstupu stanice metra posunuta hlouběji do parku.
• Portrétní busta z roku 1894 je vsazena v nice na průčelí novorenesanční budovy Ženského výrobního spolku čp. 1940/II, nynější budově Českoslovanské obchodní akademie v ulici Resslova 5.
• Pamětní desku Elišky Krásnohorské z roku 1927 na téže budově školy vytvořila Karla Vobišová-Žáková.
• Rodinná hrobka je v Praze na Olšanech. (hrob: Olšanský hřbitov VI, odd. 3, hrob 38)[7]

• Bylo po ní pojmenováno 1. reálné dívčí gymnázium v Praze.
• Ulice v Opavě, ul. Elišky Krásnohorské, malá klidná sídlištní ulice na okraji Opavy, nachází se zde například samoobsluha nebo Speciální mateřská škola Eliška
• V domě čp. 169, V ulici Černá 169/15, poté dožila svůj život spisovatelka Eliška Krásnohorská, která zde zemřela 26. listopadu 1926. O rok později byla z iniciativy Jednoty Karoliny Světlé umístěna na budovu bronzová pamětní deska vyhotovená Karlou Vobišovou-Žákovou. Tato sochařka je zároveň autorkou mramorového pomníku Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí.