Černá (Praha)

Pětipatrová budova Marathon čp. 646/II byla postavena roku 1928 pro Plichtův tělovýchovný ústav Františkem X. Čtrnáctým.[3] V roce 1995 byla tato puristická stavba zakoupena synodní radou Českobratrské evangelické církve. Obnovená budova se stala téhož roku sídlem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, která v těchto místech přetrvává dodnes.[4][5]

V suterénu se dříve nacházela tělocvična s galerií a sportovně laděné reliéfy od Ladislava Šalouna. V současnosti se zde vyskytuje fakultní knihovna, v jejímž čele lze ještě dnes spatřit tři zmíněné reliéfy. V tomto patře také začíná původní dochované dřevěné dvouramenné schodiště s dřevěným zábradlím vedoucí do 1. patra, kde na mezipodestě visí obraz od V. Stříbrného z roku 1928. V přízemí a v prvním patře se z doby výstavby budovy dochovaly mimo zmíněné dřevěné schodiště i některé dveře.[3]

• 
  Evangelická teologická fakulta UK (dům čp. 646/II)
• 
  jeden z reliéfů Ladislava Šalouna v současné knihovně fakulty
• 
  obraz V. Stříbrného z roku 1928 na mezipodestě původního dřevěného schodiště

V roce 1882 byl postaven v novorenesančním duchu dům čp. 1610/II (č. o. 14) Františkem Buldrou pro manžele Josefa a Aloisii Teigovi, budoucí rodiče známého spisovatele Karla Teigeho, který zde též prožil část svého života. V téže době byla na druhém dílu parcely vystavena novostavba čp. 170 (č. o. 16).[6] V roce 1909 byl dům čp. 170 zakoupen Dětským Azylem milostného pražského Jezulátka, v jehož čele stály sestry dominikánky. Své zdejší působiště o pět let později rozšířily i o vedlejší stavbu čp. 1610/II, přičemž zde ale do roku 1937/38 využívaly pouze 3. patro a přízemí, které se propojilo s přízemím druhého domu.[7] V roce 1927 se Karel Teige se svou manželkou z důvodu osamostatnění přestěhoval do sousedního obydlí čp. 170.[8] Na přelomu let 1927–28 zde byla jeho přítelem Jaromírem Krejcarem přistavěna dvě mansardová patra. Doprostřed nového 5. patra nechal zahloubit malou terasu. Zároveň došlo ke zpurizování fasády odstraněním veškerých novorenesančních architektonických prvků. Byty v nově vytvořených patrech přizpůsobil autorově ideálu bydlení skrze zhotovení dvoupokojových garsonek se společným příslušenstvím.[6] Páté patro obýval spisovatel se svou ženou, čtvrté patro poté obydlila jeho matka se sestrou. Odchod rodiny Teigů z domů roku 1938 odstartoval úpravy vedoucí k definitivnímu spojení obou objektů pod Dětský Azyl.[8]

K zásadním změnám došlo s nastolením komunistického režimu. Dům byl znárodněn, děti byly rozvezeny do jiných ústavů a sestry byly přemístěny do soustřeďovacích táborů. V budově se nově usídlil internát základní školy pro děti s vadami řeči. V 50. letech bylo navíc ve 4. patře zavedeno dormitorium pro spánkovou léčbu. V roce 1959 se díky získání nových prostor internát přemístil na Kobyliské náměstí a byl v domě v Černé ulici vystřídán chlapeckým domovem mládeže, ve kterém směly být později ubytovány i dívky. Nakonec zde vznikl dívčí internát.[7]

Po roce 1990 byl dům v rámci privatizace navrácen Kongregaci sester dominikánek.[7] V letech 1992-94 došlo při přestavbě na penzion k narušení Krejcarovy puristické fasády. Neznámý projektant nechal okna ve střední ose orámovat kamennými deskami a zároveň mezi ně umístil pseudokubistické plastické ornamenty.[6]

V současné době zde sestry dominikánky provozují Katolický domov studujících neboli církevní školské ubytovací zařízení.[7]

• 
  Teigův rodný dům (čp. 1610)
• 
  Josef Teige
• 
  dům čp. 170
• 
  současný Katolický domov studujících (dům čp. 170 a dům čp. 1610)

Dva nájemní novorenesanční domy čp. 1704/II a čp. 1705/II byly roku 1889 postaveny jako dvojdům dle plánů Aloise Bureše. K dalším větším stavebním úpravám došlo v roce 1923, kdy byl přistavěn přízemní dvorní přístavek dle Josefa Kovařoviče, a v roce 1927, kdy byla přidána nástavba 4. patra nad dvorní trakt dle návrhu Štěpána Koloschka.[9] Vnější fasáda obou objektů je s výjimkou barvy zdiva a vstupních dveří de facto identická. První podlaží třípatrových domů je bosované a má 6 nezdobených oken. Uprostřed budov jsou umístěny původní dvoukřídlé dřevěné kazetové dveře[9] s rozdílným nadsvětlíkem, který je stylizován do oblouku. V oblasti nad nadsvětlíkem mezi pilastry rámujícími dveře se vyskytuje část zdobená festonem s rostlinnou tematikou, v jejímž středu se nachází maskaron v podobě ženské tváře. Okna ve zbývajících třech podlažích jsou po osmi a odlišně pojatá. Nad okny v 1. patře se nachází trojúhelné nadokenní římsy zdobené festonem, v 2. patře jsou poté segmentové nadokenní římsy s kartušemi s rostlinným motivem. Nad okny ve 3. patře se nachází maskaron v podobě ženské tváře. Střecha domů je sedlová.[9]

• 
  dům čp. 1704/II
• 
  dům čp. 1705/II
• 
  vstupní dveře domu čp. 1705
• 
  prosklený nadsvětlík domu čp. 1704

Nájemní třípatrový novorenesanční dům čp. 172/II, nacházející se na rozhraní ulic Černá a Myslíkova, byl postaven roku 1881 dle návrhu Františka Pavikovského. V roce 1905 přidal architekt Matěj Blecha budově druhý vstup na nároží. Původní dřevěné předsazené výkladce byly odstraněny při přestavbě přízemí roku 1968. Přízemí stavby prošlo později v 90. letech ještě dvěma dalšími rekonstrukcemi.[10]

Obě uliční fasády budovy ústí do nárožního rizalitu. V přízemí rizalitu je vstup do jednoho z obchodů. V 1. patře se nachází oválný výklenek s mužskou bustou, nad okny lemovanými pilastry je vlys, v jehož středu se nachází medailon se ženskou hlavou, zdobený putti, girlandami a rostlinnými ornamenty. V 2. patře se nachází kartuš s maskaronem, v 3. patře je znázorněno datum výstavby budovy a nad ním orel s rozepjatými křídly a festony v zobáku. Okna v 2. a 3. patře jsou také ohraničená pilastry, jejich zdobení je ale odlišné. Rizalit je na vrcholu zakončen atikovou zídkou se třemi lvími hlavami. Do Černé ulice vedou z domu dřevěná kazetová vrata s proskleným nadsvětlíkem. Podél Myslíkovy ulice vedou do obchodů v budově celkem tři vstupy. V rámci interiéru stavby se dochovalo mnoho původních uměleckořemeslných detailů.[10]

• 
  nárožní dům čp. 172
• 
  fasáda domu čp. 172 v Myslíkově ulici
• 
  fasáda domu čp. 172 v Černé ulici

• BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0627-3.
• BLAŽÍČEK, Oldřich; KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Aurora, 2013. ISBN 978-80-7299-104-4.
• HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy. Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963.
• LAŠŤOVKA, Marek; LEDVINKA, Václav, a kol. Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství - 1. díl (A-N). Praha: nakladatelství Libri, 1997.
• RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1995.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Černá na Wikimedia Commons