Eduard Haken

Eduard Haken (22. března 1910 Šklíň – 12. ledna 1996 Praha) byl český operní pěvec–basista, od srpna roku 1941 dlouholetý člen opery Národního divadla v Praze, manžel herečky ND Marie Glázrové.

Eduard Haken v roli „Cikána“ v Thomasově opeře „Mignon“
MUDr. Eduard Haken
Eduard Haken
Základní informace
Narození22. března 1910
Šklíň, Volyň
Ruské impérium Ruské impérium
Úmrtí12. ledna 1996 (ve věku 85 let)
Praha
Česko Česko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Žánryopera
Povolánízpěvák
Nástrojehlas
Hlasový oborbas
Oceněnínárodní umělec (1964)
Čestné občanství města Litomyšl (1993)
Manžel(ka)Marie Glázrová
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Náhrobky manželů Hakenových a Blachutových

Život

Narodil se ve volyňské obci Šklíň (také Česká Sklíň, dnešní Шклинь v Horochivském rajónu nedaleko Senkevičivky). Maturoval na gymnáziu v Lucku v roce 1928 a pak řádně studoval lékařství na Univerzitě Karlově (1929 až 1932).[1] V letech 1930 až 1937 se soukromě učil zpěv u Dmytra Levytského. V roce 1957 čtyři měsíce studoval zpěv v Itálii u Apolla Granforteho a pokračoval pak i při Granforteho pobytech v Praze.

V letech 1938–1941 působil v  operním souboru Českého divadla v Olomouci, odkud jej Václav Talich angažoval do Národního divadla. V repertoáru měl stěžejní role basového oboru, jako jsou např. Kmet (Braniboři v Čechách), Kecal (Prodaná nevěsta), Mumlal (Dvě vdovy), Paloucký (Hubička), Beneš (Dalibor), Vodník (Rusalka), Basilio (Lazebník sevillský), Mefistofeles (Faust a Markéta), Zachariáš (Nabucco), Ramfis (Aida), Daland (Bludný Holanďan).

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově[2].

Ocenění

Nahrávky

Výběr:

Odkazy

Reference
  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 131
  2. hrob pěvce ND Edarda Hakena na vyšehradském hřbitově v Praze
  3. http://www.ceny-thalie.cz/historie.php

Literatura
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 212, 226, 229
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 181, 413–4
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 56, 213, 453, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 82, 309, 332.
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 101, 107, 128–9
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 131–2
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 236, 247–8, 395, 398
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 197.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 402–403.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 169, 173, ISBN 80-85837-35-8

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.