Karel Ančerl

Rodný dům Karla Ančerla v Tučapech na Táborsku (v roce 2005 – v rekonstrukci)

Narodil se v Tučapech, v židovské rodině vyrábějící lihoviny. Studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a také hru na bicí nástroje. Význam pro jeho uměleckou kariéru mělo studium mikrointervalové hudby u Aloise Háby, a také pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat práci Václava Talicha.

Poprvé dirigoval v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Záhy na sebe upozornil i v zahraničí, když v Mnichově připravil Hábovu operu Matka pro H. Scherchena, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Působil také jako dirigent a houslista v Osvobozeném divadle.[1]

V roce 1931 se oženil s Valerií Vigovou, sestřenicí z matčiny strany.[1][2] Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) získal pozitivní kritiku. V rozhlase, kam posléze nastoupil, prozatím tak úspěšný nebyl, zpočátku mu byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden ze záskoků, kdy převzal dirigování obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil pozornost, uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony.

Po německé okupaci byl z rozhlasu propuštěn a i s rodinou přestěhován zpět do rodných Tučap, o rok později byli z rodného domu vyhnání do nedaleké Dírné. Zprvu jezdil na kole na zámek Rohanů v Choustníku vyučovat housle, následně pracoval jako lesní dělník.[1] Následně byl gestapem uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. Dne 12. listopadu 1942 byl i s manželkou i rodiči deportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde se podílel na hudebních aktivitách, založil zde improvizovaný smyčcový orchestr. Jeho manželka zde v roce 1943 porodila syna Jana. O rok později byla celá rodina včetně rodičů zařazena do transportů do Osvětimi, kde byli všichni kromě Karla zplynováni.[1][3] V lednu 1945 musel před příchodem Rudé armády do Osvětimi nastoupit na pochod smrti do pracovního tábora Friedland[2][1] v Dolním Slezsku (po válce Mieroszów), který byl pobočným táborem koncentračního tábora Gross-Rosen.[4][pozn. 1]

19. května 1945 tábor osvobodila Rudá armáda. Spolu s přítelem z tábora se vydali pěšky do Terezína, kde pátrali po svých příbuzných. Karel nalezl pouze strýce z matčiny strany a jeho syna. V Terezíně také potkal Hanu roz. Glücklichovou, kterou později pojal za ženu a která také o manžela a rodiče přišla v koncentračních táborech.[1]

Po skončení války byl nejprve ředitelem nově budované Opery 5. května, poté opět zaměstnancem Československého rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru. V roce 1946 se mu narodil syn Jiří a o dva roky později syn Ivan.[1]

Vrcholné období jeho umělecké činnosti započalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, kterou řídil plných osmnáct let. Rozšířil její repertoár hlavně o díla klasiků 20. století - Arnolda Schönberga, Bély Bartóka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva, Benjamina Brittena a dalších. Věnoval se také dílu Bohuslava Martinů i soudobých českých skladatelů. Českou filharmonii uvedl do světa zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959)[6] později i do Spojených států amerických a Kanady. S filharmonií koncertoval i v řadě evropských zemí a sám byl zván jako dirigent k předním světovým orchestrům. Během těchto pozvání zařazoval do vystoupení i skladby českých autorů.

Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k další práci a popularitě. Jeho nahrávky se dočkaly ocenění mezinárodními gramofonovými cenami.

Pamětní deska Karla Ančerla, odhalena 6. září 1998 na obecním úřadě v Tučapech. Foto 2005

V roce 1968 se rozhodl emigrovat ze země. V následujícím roce sice ještě řídil dva koncerty na festivalu Pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), poté se však už do své vlasti nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v kanadském Torontu a jako dirigent zajížděl i k jiným americkým orchestrům, přitom ve světě stále propagoval českou klasickou i moderní hudbu. V dalších letech se na jeho zdraví projevily útrapy z války. Dne 3. července 1973 v Torontu zemřel. Po letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na Slavíně, na Vyšehradském hřbitově[7] v Praze. V roce, kdy si hudební svět připomínal Ančerlovo 90. výročí narození a 25. výročí úmrtí, byla dne 6. září 1998 v Tučapech na budově obecního úřadu odhalena pamětní deska. Dne 23. června 2018 byla před jeho rodným domem odhalena jeho busta. Slavnosti se účastnily význačné osobnosti včetně kanadské velvyslankyně.

Po válce, během níž přišel o rodinu, se podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny. Prvním byl Jiří (* 1946), jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů. Druhý syn Ivan (* 1948) se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksenovou. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Česka, s novou družkou dvě dcery, zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (*1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla také hudební talent, ale po událostech v 50. letech a po sebevraždě své dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní. Poté se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti.

Supraphon vydal kolekci jeho nahrávek na 42 kompaktních discích pod názvem Karel Ančerl Gold Edition.

• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 14.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 26.
• VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, s. 34, ISBN 80-85625-19-9
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 83.
• Václav Jakl: Ančerl nikdy nepociťoval hořkost vůči těžkému osudu, ač mohl… (Týdeník Palcát, roč.5, č. 25 (18.6.2008) str. 6
• Libuše Kolářová: Mladý dirigent z Tábora v pražském Rudolfínu. Táborsko, roč.6, č.27 (3.7.2002), str.5
• Rudolf Kukačka : Soběslavská výstava Zmizelí sousedé: Před pamětní deskou v Tučapech (nejen) o hudbě. Týdeník Kotnov , roč.2, č.36, (8.7.2005) str.7
• ŠROM, Karel: Karel Ančerl, Praha: Editio Supraphon, 1968. 76 s. 1 SP deska. ISBN 02–102–68

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Ančerl na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Ančerl
• Karel Ančerl v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Karel Ančerl na stránkách Supraphonu
• Karel Ančerl v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Karel Ančerl v dobových dokumentech a vzpomínkách Archivováno 20. 8. 2011 na Wayback Machine – vzpomínky Františka Slámy