Antonín Kroča

Antonín Kroča studoval v letech 1963 – 1967 na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (profesoři Karel Hofman, J. Blažek, J. Beran) a poté 1967 – 1973 na Akademii výtvarných umění v Praze (Jiří John a Jan Smetana). Profesor Jan Smetana byl člen Skupiny 42, přítel V. Kramáře, malíř dobře obeznámený s moderním francouzským uměním ze svých pobytů v Paříži. Volná atmosféra konce šedesátých let i liberální prostředí, které se podařilo na Akademii udržet ještě krátce po okupaci roku 1968, umožnily A. Kročovi autonomní vývoj vlastní malby směrem k expresivní figuraci.
Od poloviny 70. let se podílel na několika tematických výstavách mladých výtvarníků, samostatně vystavoval od roku 1978 v blízkém okolí svého rodiště na severní Moravě, kde vytvořil většinu svých děl. Kroča zůstal v kontaktu s generací výtvarníků, kteří ukončili studia uprostřed normalizace a obtížně hledali možnost prosadit se v oficiálních galeriích. Zúčastnil se generační výstavy Konfrontace v Mikrobiologickém ústavu ČSAV (M. Pánková), výstavy Člověk v roce 1980 (M. Klimešová) a neoficiálních výstav koncem 80. let (Salon 1988, Lidový dům Vysočany 1989). V roce 1989 dostal příležitost k samostatné výstavě v pražské galerii V. Kramáře a krátce poté i v Galerii moderního umění ve Vídni (1991). V letech 1991-92 spolupracoval s generačním sdružením výtvarníků Lipany (1991-92). Od autorských výstav v roce 1992 v Galerii výtvarného umění v Ostravě a v Domě umění v Opavě vystavuje pravidelně.
Roku 1995 byla za podpory obce založena v místě bývalé školy v Hukvaldech – Rychalticích Galerie Antonína Kroči, která soustředila významnou část jeho díla.
Antonín Kroča je členem obnoveného Spolku výtvarných umělců Mánes, kde měl i bilanční výstavy k životním jubileím v letech 1997, 2007, 2012 a 2017.
Antonín Kroča žije a tvoří v Rychalticích.

Motivy, typické i pro pozdější tvorbu, čerpal Antonín Kroča z prostředí hospod (Hráči karet, 1973, Hospoda 1976), venkovských interiérů (V kuchyni 1977, Velikonoce, 1982) a situací (Řezník 1975, Tetka honí kury 1983, Stříhání ovce, 1983, Malá zabijačka 1989). Vedle maleb vznikaly také četné figurální kresby a řada aktů v dynamických pózách zachycených uhlem.
Již koncem sedmdesátých let se Kročův rukopis uvolňuje směrem ke gestické malbě a výraznější barevnosti (Maska 1978). V pozdějších dílech jej abstraktní podněty (Hlasy 1955) nebo stále volnější nakládání s přírodními motivy (Žitné pole 1988, série Potoků) dovedou až k abstraktní expresivní malbě, kde dominantní úlohu přebírá barva a energické tahy štětce nebo malířských špachtlí.
Následuje série strukturálních maleb vytvořených částečně litím syntetických barev na dřevotřískové desky (Léto, Hráči). Stejnou technikou vznikla i rozměrná kompozice Drama (1991) pro foyer Beskydského divadla v Novém Jičíně.
Rok 1990 je obdobím dramatické osobní a zdravotní krize, v malbě se načas objevují jen načrtnuté znaky uprostřed bílého podkladu nebo existenciální témata (Kristus, 1990). V 90. letech se ve volných kompozicích znovu vrací ke známým motivům (Hospodská vřava, 1994, Žnec 1996, Zabijačka 1997). Malíř ale klade větší důraz na vystižení atmosféry a jeho vypjatě expresivní plátna jsou „obrazy materializovaného vnitřního děje malby“ (P. Beránek, 1997), výrazová a emocionální složka malby je dominantní, figurální motivy mizí, formální kompozice je potlačena.
Po roce 2000 postupně převážil zájem o portrét a ženskou figuru a významným rysem nejnovější tvorby se stala snaha rychle zachytit dojem nebo okamžité podněty. Malíř stále častěji místo štětce používá nanášení barvy rukama a obraz dokončuje kresbou prsty.
Jako protějšek k těmto vitálním portrétům a ženským aktům vznikla série barevně expresivních, ale kompozičně ukázněných krajinomaleb z okolí malířova rodiště s dominantou hradu Hukvaldy, které připomenou Cézannovy varianty hory St. Victoire a van Goghova obilná pole.