Alfons Ferdinand Šťastný

Jeho otec byl židovský obchodník se střižním zbožím Jakub Rosenauer. Roku 1804 se nechal s manželkou pokřtít a při té příležitosti přijal jméno Antonín Šťastný.[4] Alfons navštěvoval obecnou školu v Praze, poté na Plzeňsku absolvoval ranhojičský kurs[4] a dále studoval souběžně na gymnáziu a technické škole ve Vídni. V letech 1853–1856 byl zapsán na pražské lékařské fakultě,[4] ale roku 1855 zanechal studií a ujal se vedení rodinného statku v Padařově, kde hospodařil do konce života. V letech 1863 a 1864 se znovu zapsal na univerzitu, ale studium ze zdravotních důvodů nedokončil.[5]

V 70. letech 19. století se stal významným kritikem katolické církve a náboženství obecně. Jeho prvním projevem byl otevřený dopis budějovickému biskupovi J. V. Jirsíkovi z listopadu 1869, v němž oznámil vystoupení z církve kvůli (podle něho) nespravedlivému přeložení dosavadního jistebnického kaplana do jiné obce.[6] Přidala se k němu i manželka a tři další rodiny.[7] Dopis okamžitě vyvolal negativní ohlas; například redaktor jihočeského listu Budivoj se pozastavoval nad tím, že tak zásadní životní rozhodnutí učinil jen ze zlosti nad jednotlivou křivdou a ve snaze potrestat biskupa, nikoliv kvůli nesouhlasu s věroukou; podle něj tím projevil, na jak lehkou váhu bere náboženství.[8]

V 70. letech vydal sedm brožur, v nichž vystupoval proti církevní autoritě.[5] Nesouhlasil s dogmatem o papežské neomylnosti, které bylo v té době přijato; považoval je za projev extrémního centralismu, který na rozdíl od rakouského nebyl omezený žádnou ústavou a vzhledem k úzkému propojení církevní a státní moci se dotýkal všech Čechů včetně nevěřících.[9] Mnohem větší rozruch vyvolal spisem Ježíš a jeho poměr ku křesťanství (1873),[10] v němž mimo jiné popíral božský původ Ježíše Krista. Rouhání v této knize si vysloužilo ostré kritické odsouzení z katolických[11] i nekatolických[12] kruhů a zesměšňování ze strany duchovních[13] i v populárních časopisech.[14] Obdobný ohlas[15] měla i brožura O spasení po smrti.[16]

Roku 1873 převzal od Josefa Baráka řízení časopisu Svoboda,[17] kde mu již dříve vyslovili podporu.[18] Na stránkách Svobody chtěl bojovat proti papežské neomylnosti, ale doktrína byla mezitím přijata a Šťastný se marného úsilí i redaktorského místa vzdal.[5]

Na jaře 1873 uspořádal biskup Jirsík v Jistebnici desetidenní „svatou misii“ na podporu katolické víry, zřejmě i v reakci na veřejná vystoupení „neznaboha z blízka“ (jak označovali Šťastného při kázáních okolní kněží).[19] Naopak Šťastný v únoru následujícího roku založil proticírkevní spolek „Přátelé svobody svědomí“. Jeho stanovy nevyžadovaly ateismus a připouštěly členství katolíků a dalších křesťanů, ale nepovolovaly účast na církevním životě a veřejných náboženských obřadech, jako např. bohoslužbách a poutích. I pohřeb měl mít člen spolku občanský, bez účasti kněze.[20][21][22]

V roce 1880 byl vylosován za porotce u soudu v Táboře, odmítl ale jako ateista složit předepsanou přísahu na Boha a výkon funkce mu nebyl umožněn. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil s argumentem, že občan, který nevěří v Boha, postrádá vlastnosti požadované zákonem pro porotce.[23][24]

Alfons Šťastný se věnoval politice nejprve na místní a regionální úrovni, později přešel k celostátním tématům.[25] Například v letech 1869–1871 jako padařovský starosta bojoval s táborským okresním hejtmanem proti rozdělení obce na dva školní okrsky a proti pokutě, kterou navzdory nevyřešeným otázkám naúčtoval okres obci.[26]

Roku 1874 spoluzakládal mladočeskou stranu.[27] V roce 1888 založil v Písku Zemský spolek politicko-hospodářských malostatkářů s cílem prosazovat zájmy rolnictva v mladočeské straně,[27] čímž opět vyvolal kontroverze.[28] Když o rok později vznikla Selská jednota pro království české,[29] stal se redaktorem jejího listu Selské noviny a v jejich vydávání pokračoval vlastním nákladem[5] až do roku 1912.[27] Zastával se v něm stavovských sociálních zájmů i státních práv Českého království v rámci monarchie.[5] Jeho novinářským stylem se inspiroval například Ignát Herrmann a pozdější šéfredaktor agrárního listu Venkov Josef Vraný.[25]

V září 1890 svolal rakouskou selskou konferenci – schůzku poslanců za venkovské obce Předlitavska. Společně přijali Program rolnictva Rakouska, který měli v říšské radě prosazovat bez ohledu na politickou příslušnost.[27][30] Alfons F. Šťastný byl hlavním představitelem rolnického hnutí, které v roce 1890 vzniklo ve Vídni.

V 90. letech se jeho názory postupně dostávaly do rozporu s politikou mladočechů. V září 1891 založil Českomoravskou stranu hospodářskou.[27] Otevřeně vystupoval proti mladočeským poslancům (podle vlastních slov je káral a napomínal, aby nepoškozovali stranu), čímž vyvolával spory a mladočeši se od něj při různých příležitostech distancovali.[31][32] V roce 1895 a 1901 byl za svou stranu zvolen do českého sněmu.[5]

Jeho politické ambice se neomezovaly na zájmy českých rolníků, ačkoliv k nim měl vždy nejblíže. Usiloval určitou dobu také o spojení svobodymyslných Čechů s podobně smýšlejícími Němci, toužil po vytvoření evropské unie s jednotným celním územím a parlamentem a podporoval rozšíření světového jazyka volapük.[25] Prosazoval obnovení státních práv českého království a zastával se i zájmů živnostníků a dělníků.[25] Vyslovil názor, že plat soudního úředníka musí být skvělý, má-li stát mít spravedlivé soudnictví.[25]

Zemřel v 82 letech. Pohřben byl v Jistebnici u kostela, ale u zdi, protože vystoupil z církve. Velkolepého pohřbu se účastnil i Antonín Švehla.[3]