Šarlota Pruská (1798–1860)

Do Ruska přijela Šarlota v doprovodu svého bratra prince Viléma 9. června roku 1817. Svatební ceremonie se započaly přesně na její devatenácté narozeniny, 13. července (1. července podle Juliánského kalendáře, v té době v Rusku užívaného), a trvaly 13 dní. Aby se Šarlota mohla za Mikuláše provdat, musela přijmout pravoslaví a při křtu přijala jméno Alexandra Fjodorovna. Zpočátku měla Alexandra problémy s adaptací na ruském dvoře, její konverze byla vynucená. Byla v dobrých vztazích se svou tchyní Marií Fjodorovnou, vztahy se švagrovou, ženou Mikulášova staršího bratra cara Alexandra I. carevnou Jelizavetou Alexejevnou, však již tak dobré nebyly.

Princezna byla vysoká a štíhlá, její relativně malá hlava nesla tvář s jemnými rysy a modrýma očima. Už jako dítě si za svůj symbol zvolila bílou růži, v rodinném kruhu měla přezdívku „Blanche-Fleur“ podle hrdinky románu Friedricha de la Motte Fouqué, jenž patřil k její nejoblíbenější četbě. Byla vůbec horlivou čtenářkou, milovala i hudbu a tanec. Současníci ji označovali jako přátelskou, skromou, inteligentní a přímou. Měla důstojné vystupování a lehký krok, byla nicméně slabé konstituce. Oblékala se elegantně, s oblibou do světlých barev, nosila ráda drahé šperky a ráda se účastnila velkých plesů a podobných dvorských akcí.

Její manžel nedával Šarlotě mnoho prostoru k pěstování jejích osobních zálib, měla se podle něj věnovat smysluplným činnostem, jejím úkolem bylo v prvé řadě být manželkou a matkou. Přesto však se snažila zabývat se problémy Ruska a jeho obyvatel.

Bylo to jedno z nemnoha manželství v historii politicko-dynastických spojení, v němž panovala láska a vzájemná úcta. Z tohoto svazku se vzešlo jedenáct dětí, tři se však narodily mrtvé a jedno zemřelo v útlém věku:

• Alexandr II. (17. dubna 1818 – 1. března 1881), ruský car

1. ∞ 1841 hesenská princezna Marie Alexandrovna
2. ∞ 1880 kněžna Kateřina Dolgorukovová

• Marie (6. srpna 1819 – 9. února 1876)

1. ∞ 1839 Maximilian de Beauharnais, vévoda leuchtenburský
2. ∞ 1856 hrabě Grigorij Stroganov

• Irina Nikolajevna (26. července 1820), mrtvě narozená dcera
• Olga (30. srpna 1822 – 20. října 1892) ∞ 1846 württemberský král Karel I.
• Alexej Nikolajevič (10. října 1823), mrtvě narozený syn
• Alexandra (12. června 1825 – 29. července 1844) ∞ 1844 lankrabě Fridrich Vilém Hesensko-Kasselský (zemřela při předčasném porodu prvního dítěte necelý rok po svatbě)
• Jelizaveta Nikolajevna (7. června 1826 – 1829), zemřela jako batole
• Konstantin (9. září 1827 – 13. ledna 1892), ruský velkokníže ∞ 1848 princezna Alexandra Sasko-Altenburská
• Jekatěrina Nikolajevna (5. října 1829), mrtvě narozená dcera
• Nikolaj (27. července 1831 – 13. srpna 1891), ruský velkokníže ∞ 1856 Alexandra Petrovna Oldenburská
• Michail (13. října 1832 – 5. prosince 1909), ruský velkokníže ∞ 1857 Cecílie Bádenská

V roce 1820 po narození mrtvého dítěte (bylo to její třetí těhotenství v průběhu tří let) upadla do depresí. Na podzim tohoto roku ji vzal Alexandr do Berlína, aby se mohla setkat se svou rodinou a zůstali zde do léta roku 1821. Do Šarlotiny vlasti přijeli znovu v roce 1824, do Sankt Petěrburgu se na příkaz Alexandra I. vrátili v březnu roku 1825.

První léta v Rusku se Alexandra věnovala studiu ruského jazyka a zvykům země pod vedením básníka Vasilije Žukovského. Carská rodina ovšem mluvila německy a své dopisy psala francouzsky, v důsledku toho se Alexandra nikdy dobře rusky nenaučila.

Přes osm let, po dobu panování Alexandra I., žili Šarlota i její muž spokojeně a zřejmě neuvažovali o tom, že by jim mohl připadnout carský trůn. Car Alexandr však neměl děti a jeho následník, mladší bratr velkokníže Konstantin Pavlovič, se zřekl následnictví v roce 1823 (kvůli morganatickému sňatku s polskou hraběnkou Joannou Grudzińskou), takže novým následníkem – cesarevičem – se stal další bratr Mikuláš (Nikolaj). V roce 1825 dostala Alexandra od svého švagra darem palác v Peterhofu, kde ona i její muž žili šťastně již dříve, od počátku jejího pobytu v Rusku.

Alexandra nastoupila na trůn společně s manželem po smrti Alexandra I. (23. prosince 1825) koncem prosince roku 1825. V průběhu let Mikuláš nepřestal svou ženu milovat. Při požáru Zimního paláce v roce 1837 měl říci: „Ať shoří všechno, jen ne listy mé ženy, které mi psala během námluv!“ Teprve po 25 letech manželství si začal románek s jinou ženou. Jeho milenkou se stala Barbara Nelidovová, dvorní dáma carevny. Carevna nemohla již intimně s manželem žít, lékaři konstatovali její slabé zdraví a varovali před hrozbou infarktu. V roce 1845 Mikuláš plakal, když mu lékaři oznámili, že jeho žena musí jet do Palerma, aby tam své zdraví upevnila, a řekl: „Nechte mi moji ženu!“ Carevna byla slabého zdraví, často trpěla křečemi a vypadala starší svých čtyřiceti let.

Po manželově smrti splácela dluh za Alexandrův palác v Carském Selu. Udržovala dobré vztahy s bývalou manželovou milenkou. Zemřela v Carském Selu 1. listopadu 1860.