Alžběta Ruská

Narodila se jako Elisabeth Alexandra Luise Alice von Hessen-Darmstadt und bei Rhein, jako druhá dcera hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice, dcery britské královny Viktorie. Byla matkou vychovávána v hluboké víře v Boha a spolu s ní se účastnila dobročinných aktivit. Když jí bylo čtrnáct let, její matka zemřela, nakazivši se tyfem od Alžbětiny mladší sestry Alix. Od té chvíle byly hesenské princezny vychovávány na britském královském dvoře u své babičky, královny Viktorie.

V rodinném kruhu ji nazývali Ella. Byla pověstná svou mimořádnou krásou, půvabem a elegancí, měla výrazné hudební nadání, ráda a dobře kreslila. Německý císař Vilém II. se ucházel o její ruku, byl však jemně odmítnut. Nikdy na ni nemohl zapomenout a když došlo k perzekuci šlechty spojené s Romanovci v Rusku, snažil se všemi prostředky, aby opustila zemi.

Velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Sergej Alexandrovič v roce 1903.

V listopadu roku 1883 se v Darmstadtu zasnoubila s ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem (1857–1905), pátým synem cara Alexandra II. Svatba se uskutečnila půl roku nato, 3. června 1884 v chrámu carského komplexu Zimního paláce v Petrohradě. Manželé se usadili v Sergejevském paláci na Něvském prospektu v Petrohradě a Alžběta se výrazně podílela na společenském životě carského dvora.

Velkokněžna se z vlastní iniciativy zajímala o historii Ruska a začala se učit ruskému jazyku. Třebaže nebyla po právní stránce povinna konvertovat k pravoslaví, v roce 1891 toto vyznání dobrovolně přijala. Z jejích dopisů otci plyne, že to bylo rozhodnutí navýsost niterné a podepřené hlubokou reflexí a modlitbou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta (Jelizaveta) Fjodorovna.

Alžběta Fjodorovna

Pár neměl vlastní děti, Alžběta a Sergej však adoptovali velkoknížete Dmitrije Pavloviče a jeho sestru, velkokněžnu Marii Pavlovnu, když jejich matka, řecká princezna Alexandra Georgijevna (dcera řeckého krále Jiřího I.) zemřela v roce 1891 při předčasném Dmitrijově narození a jejich otec (Sergejův mladší bratr Pavel Alexandrovič – nejmladší, šestý syn cara Alexandra II.) se podruhé morganaticky oženil s Olgou Valerianovnou von Pistolkors.

V tomtéž roce se velkokníže Sergej Alexandrovič stal generálním gubernátorem Moskvy a spolu se ženou se nastěhovali do Kremlu. Ujav se nových povinností, velkokníže, jednak systematicky a promyšleně vypudil z Moskvy židovské obyvatelstvo, jednak podnikal tvrdé kroky proti nelegálním levicovým organizacím. V odpověď na to zorganizovali eseři řadu atentátů. Bombový atentát dne 4. února roku 1905 byl pro esery úspěšný: člen eserské organizace Ivan Kaljajev hodil bombu na projíždějící vůz velkoknížete a na místě ho zabil. Alžběta byla do několika minut na místě a podle svědků měla osobně hledat ostatky svého muže v troskách vozu. Několik dní po atentátu navštívila vraha svého muže ve vězení a odpustila mu a předala mu Evangelium; chtěla ho přesvědčit, aby se kál a ochránil tak svou duši, ale Kaljajev to odmítl (toto setkání zobrazil ve svém dramatu Spravedliví Albert Camus); kromě toho vznesla k carovi Mikuláši II. prosbu o milost, ten jí však nevyhověl. Kaljajev byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1905 oběšen. Před popravou údajně odmítl políbit kříž.

Přes naléhání její rodiny odjet z Ruska se Alžběta rozhodla zůstat v Moskvě. Záhy po smrti manžela prodala své šperky (vyjma těch, které náležely dynastii Romanovců) a za utržené peníze koupila v Moskvě usedlost se čtyřmi domy a velkou zahradou. Zde měl sídlo klášter, který založila v roce 1909. Jeho patronkami byly Marie a Marta a měl se všestrannou charitativní lékařskou činností zaměřit na pomoc nejubožejším. Ještě před složením řeholního slibu se velkokněžna stáhla ze společenského i veřejného života a začala pracovat jako milosrdná sestra.

V době první světové války se zapojila aktivně do pomoci ruské armádě, konkrétně raněným vojákům. Protože pomáhala i válečným zajatcům, kterými byly přeplněny špitály, byla obviněna z napomáhání Němcům.

Měla jednoznačně negativní vztah ke Grigoriji Rasputinovi, oblíbenci své sestry, carevny Alexandry Fjodorovny, třebaže se s ním nikdy nesetkala. Krátce před abdikací^[zdroj?!] Mikuláše II. se Jelizaveta Fjodorovna pokoušela (neúspěšně) přesvědčit Alexandru Fjodorovnu, aby Rasputina vykázala od dvora; byl to poslední rozhovor v životě, který spolu sestry měly. Vraždu Rasputina ocenila Jelizaveta jako „vlastenecký čin“.

Když se bolševici zmocnili vlády, odmítla opustit Rusko. Na jaře roku 1918 byla uvězněna a posléze odvezena z Moskvy do Permu. V květnu téhož roku ji spolu s dalšími členy rodiny Romanovových převezli do Jekatěrinburgu, kde je internovali v hostinci Атамановские номера (v současnosti v budově na křižovatce Leninovy a Vajnerovy ulice sídlí vedení Federální bezpečnostní služby a Hlavní správa vnitra Sverdlovské oblasti). Za dva měsíce nato byla skupina převezena do města Alapajevsk. Jelizaveta Fjodorovna neztrácela duchapřítomnost, v dopisech nabádala zbylé sestry zachovávat lásku k Bohu a bližním.

V Apalajevsku byli vězňové zavřeni v budově základní školy. Dodnes vedle její budovy roste jabloň, kterou měla podle ústního lidového podání zasadit velkokněžna.

V noci na 18. července roku 1918, den poté, co komunisté zavraždili bývalého cara Mikuláše II. a jeho rodinu, byla Jelizaveta Fjodorovna i její společníci (tři synové velkoknížete Konstantina Konstantinoviče Jan, Konstantin a Igor, velkokníže Sergej Michajlovič, jeho tajemník Fjodor Semjonovič Remez, kníže Vladimír Pavlovič Palei a jeptiška Varvara Jakovlevová, deportovaná společně s velkokněžnou) bolševiky zavražděni. Podle Vasilije Rjabova, očitého svědka události, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo; zavázali jim oči a spoutali ruce. Všichni poslechli, pouze velkokníže Sergej Michajlovič odmítl s tím, že ví, že je povezou na popravu, nato byl střelen do paže a podvolil se. Vězňové dostali příkaz jít – se zavázanýma očima a spoutanýma rukama – po deskách až k ústí šachty dolu, Sergej opět jako jediný neuposlechl, vrhl se na ozbrojence a byl zastřelen. Všechny ostatní ozbrojenci uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty, aby destruovali šachtu a živé i mrtvé zasypali (zraněná Alžběta zemřela poměrně rychle, na rozdíl od těch, kteří granátům unikli). Když byla těla vytažena z šachty, bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladu. Zranění knížete Ivana bylo ovázáno kusem Jelizavetina roucha. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb.

Čtyři měsíce nato, 31. října 1918, obsadila Alapajevsk Bílá armáda. Ostatky zavražděných byly vyzvednuty z šachty a uloženy do hrobů, s příchodem Rudé armády byla těla převezena dále na východ, a to opakovaně, několikrát po sobě. V dubnu roku 1920 je v Pekingu našel arcibiskup Ruské duchovní misie Innokentij (Fugurovskij). Odtud byly dva hroby – velkokněžny Jelizavety Fjodorovny a sestry Varvary – převezeny do Šanghaje a dále parníkem do Port Saidu. V lednu roku 1921 byly pohřbeny v chrámu sv. Marie Magdaleny v Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory v Jeruzalémě. Tak bylo naplněno přání velkokněžny být pohřbena ve Svaté zemi, které vyjádřila při pouti v roce 1888.

V roce 1992 byly velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a sestra Varvara Ruskou pravoslavnou církví zařazeny mezi svaté novomučedníky (strastotěrpěc) (dříve, v roce 1981, byly kanonizovány Ruskou pravoslavnou církví za hranicemi). V letech 2004–2005 byly jejich ostatky převezeny postupně do Ruska, SNS a Baltských republik, kde se jim poklonilo více než sedm milionů lidí; poté byly navráceny do Jeruzaléma.

Velkokněžně je zasvěceno několik pravoslavných klášterů v Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině.

Dne 8. června roku 2009 ruská Generální prokuratura Jelizavetu Fjodorovnu posmrtně rehabilitovala.

Jako svatou a mučednici ji uznávají pravoslavní i někteří protestanti.