Eduard VI.

Eduardův strýc Edward Seymour, vévoda ze Somersetu

Somerset byl schopným válečníkem a jeho hlavním zájmem byla válka se Skotskem. Po vítězství v bitvě u Pinkie Cleugh v září 1547 vybudoval ve Skotsku síť opevnění zasahující až k Dundee. Jeho prvotní úspěchy neměly dlouhého trvání, protože jeho záměr sjednotit obě království byl nerealistický. Skotové si vyžádali podporu od svého spojence Francie na obranu Edinburghu a skotská královna Marie odjela do Francie, kde byla zasnoubena s francouzským princem. Náklady na udržování rozsáhlé armády a údržbu rozsáhlé sítě opevnění ruinovaly královskou pokladnu. Francouzský útok na Buloň v srpnu 1549 přinutil Somerseta stáhnout se ze Skotska.

Roku 1548 vznikaly v Anglii velké sociální nepokoje. Po dubnu 1549 vypukla série ozbrojených vzpour, které si vyžádaly vojenský zásah. Somerset vyslal ke zjištění příčin nepokojů komise. Jejich členové se ale vyjadřovali takovým způsobem, že to ve vzbouřencích vyvolávalo dojem, že jejich výtky proti majitelům dříve veřejně přístupných pozemků, které si jejich majitelé začali ohrazovat, jsou oprávněné. Vzpoury byly považovány za neúspěch vlády, a protože král byl ještě příliš mladý na to, aby mohl sám zasahovat do politického dění, členové regentské rady z tohoto nezdaru obviňovali Somerseta.

1. října 1549 se Somerset dověděl, že jeho pozice je ohrožena. Zajal krále a spolu s ním odjel na opevněný hrad Windsor. Mezitím ostatní členové regentské rady zveřejnili detaily neúspěšné Somersetovy vlády. Zveřejnili i to, že jeho funkce jako protektora byla dána rozhodnutím rady a ne závětí Jindřicha VIII. 11. října 1549 nechala rada Somerseta uvěznit a Eduard byl převezen do Richmondu. V únoru 1550 se stal vůdčí osobou regentské rady John Dudley, hrabě z Warwicku. I když byl Somerset z vězení propuštěn a stal se znovu členem rady, byl v lednu 1552 popraven na základě obvinění z úmyslu svrhnout Dudleyovu radu.

John Dudley, vévoda z Northumberlandu

Roku 1550 byl John Dudley jmenován vévodou z Northumberlandu. Jeho hlavním soupeřem byl konzervativní Thomas Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, který se snažil zrušit Somersetovy protestantské reformy a chtěl, aby Eduardovým regentem byla jmenována katolická princezna Marie, nejstarší sestra králova. Dudley se spoléhal na princův protestantismus a tvrdil, že už je dostatečně starý na to, aby vládl sám. Southampton se snažil zosnovat spiknutí s cílem popravit Somerseta a diskreditovat Dudleyho jeho prohlášením, že s Dudleym spolupracoval. Dudley jako protiakci přesvědčil parlament, aby Somerseta propustil. Poté vypudil Southamptona a jeho spojence z regentské rady a nechal se jmenovat lordem prezidentem rady a správcem královského dvora. I když nebyl jmenován protektorem, byl hlavní postavou a nejvlivnějším členem vlády.

Na rozdíl od Somerseta Northumberland se vždy snažil dosáhnout schválení svých záměrů většinovým rozhodnutím rady. Protože nebyl s králem v příbuzenském poměru, doplnil radu o své spojence, aby ji mohl lépe ovládat. Postupně se mu podařilo prosadit, aby rada nekontrolovala dokumenty podepsané králem, jeho moc se tak dostala na úroveň jeho předchůdce Somerseta. Jeho politika byla pragmatičtější než politika jeho předchůdce. Roku 1550 podepsal mírovou dohodu s Francií, odvolal všechny vojáky ze skotských pevností a zrušil Eduardovo zasnoubení se skotskou královnou Marií. Tato aktivita vycházela z toho, že válečné náklady byly příliš velké. Aby zmenšil pravděpodobnost vzpour, ustavil v jednotlivých regionech trvalé vojenské posádky, jejichž velitelé se zodpovídali přímo vládě.

Eduardova poslední vůle, kterou určuje svou nástupkyní na trůnu Janu Greyovou

V zimě roku 1552 Eduard onemocněl a v květnu následujícího roku se jeho zdravotní stav velmi zhoršil. Trpěl silným kašlem a horečkami, které se postupně zhoršovaly. Hrozba královy smrti a toho, že by po něm nastoupila jeho katolická sestra Marie, silně znepokojila šlechtice, kteří jej obklopovali. To by znamenalo zastavení reformace a také (či především) ztrátu lukrativních úřadů, které zastávali. Nothumberland nejdříve uvažoval o tom, že by místo Marie na trůn dosadil její nevlastní sestru princeznu Alžbětu (pozdější královnu Alžbětu I.), které bylo v té době devatenáct let, ale ta to odmítla. Nothumberland se tedy pokusil o poslední zoufalý plán. Když ležel mladý král na smrtelné posteli vyčerpaný po záchvatu, Nothumberland jej přiměl podepsat listinu, ve které mění následnictví určené Jindřichem VIII. Vylučuje obě své sestry a svou dědičkou a tím pádem i budoucí královnou jmenuje Janu Greyovou, dceru své sestřenice Frances Brandonové a zároveň pravnučku Jindřícha VII. (a mj. také Nothumberlandovu snachu).

Eduardův stav se od ledna roku 1553 rapidně zhoršoval a 6. července 1553 král zemřel, pravděpodobně na tuberkulózu.

8. srpna byl pohřben ve Westminsterském opatství. Po jeho smrti se Dudley snažil prosadit Janu Greyovou na trůn. Marie ale získala velkou podporu veřejnosti i šlechty a 19. července, devět dní poté, co John Dudley prohlásil královnou Janu, parlament toto prohlášení odvolal a určil za právoplatnou následnici trůnu Marii.

Eduard VI. se stal prvním protestantem a zároveň posledním mužským Tudorovcem na anglickém trůnu. Avšak vzhledem k tomu, že se nedožil dospělosti, byla jeho vláda pouze formální.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Edward VI of England na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eduard VI. na Wikimedia Commons