Bitva u Gravelines

Duchovní otec Armady Invencible, španělský král Filip II.

Ve chvíli, kdy Španělsko získalo Lisabon, začal Filip II. realizovat své plány, jak znovu nastolit katolicismus v Anglii. V této době měl ze zámořských kolonii až desetkrát vyšší příjmy než Alžběta, a proto si mohl dovolit své plány uskutečnit. Jeho záměrem bylo vyslat z Lisabonu část armády po moři a spojit ji s armádou vévody parmského, generála španělských vojsk v Nizozemí; celé vojsko se pak mělo vylodit v Anglii. Filipova taktika však měla, jak se později ukázalo, řadu chyb. Měl sice jakési zkušenosti s námořními bitvami – např. vítězná bitva u Lepanta –, nicméně nevěděl, jak organizovat tak velkou armádu a neměl ani přesnou představu, proti jaké síle bude bojovat.

Vydržování Armady stálo ročně kolem 4 milionů dukátů, což byla asi polovina Filipových ročních důchodů. Čítala na 130 lodí všeho druhu, vyzbrojených 1 500 kusy mosazných a 1000 železných děl, její posádky tvořilo na 11 000 (Briggs píše 8 000) námořníků a 18 000 vojáků; dalších 30 000 vojáků se mělo s touto flotou spojit ve španělském Nizozemí. Podle plánu se pak měla celá 55 000 armáda vylodit poblíž Plymouthu a přesunout se k Londýnu, aby zaútočila na postavení královny Alžběty.

První problém představovaly těžké španělské galeony, tvořící základní výbavu floty. Byly to velké lodě připomínající plovoucí tvrze, které měly obrovskou nosnost a jejichž základní taktikou bylo zahákovat nepřátelskou loď a vyslat na ni své vojáky. Ale byly příliš neforemné a nestabilní a tím, že vyčnívaly ohromnou hmotou nad moře, také špatně ovladatelné ve větru. Zmíněná bojová strategie v té době již pomalu zastarávala, flota byla k tomu ještě vyzbrojena 3 000 zastaralými děly používajícími koulí různého kalibru, což při střelbě způsobovalo problémy. Španělé neměli navíc až do ovládnutí Portugalska žádné stálé loďstvo a odpovídající zkušenosti s jeho zásobováním.

Dalším problémem, souvisejícím s hákováním galeon a s úmyslem loďstvo využít víceméně jenom k vylodění armády, byl fakt, že většinu posádky tvořili vojáci, kteří nebyli zběhlí v námořních bitvách. S tím souvisí i to, že zásobovat tak velkou armádu bylo téměř nemožné, potraviny se kazily a vodu brzy pokrýval sliz.

Naloďování zprvu vedl Álvaro de Bazán, markýz ze Santa Cruz, ale ten v roce 1588 zemřel, a ani výběr nového vrchního velitele loďstva v osobě vévody de Medina-Sidonia nebyl zřejmě úplně šťastný. Vévoda sám pochyboval, zda se pro tento post hodí, když před bitvou králi napsal: „Na moři mi bývá vždy zle od žaludku a pokaždé se nachladím.“ Nicméně během bitvy dokázal přesně odhadnout, o co se Angličané pokusí, avšak nepohyblivost jeho galeon a nepříznivý vítr hrály proti němu.

Žena, která stála osamocená proti většině katolické Evropy, Alžběta I. v roce 1585.

Angličané měli naopak již delší dobu stálou bitevní flotu, skládající se z moderních válečných lodí. Tyto lodě prošly pod vedením bývalého korzára Johna Hawkinse rychlým vývojem, jenž spočíval především ve snížení profilu. To významně zvýšilo jejich manévrovatelnost a zlepšilo hydrodynamiku trupu, jako je tomu u rybího těla. Tyto lodě byly pohyblivější, nebylo snadné je zahákovat a navíc spoléhaly na střelbu z děl na dálku, což nebyla právě španělská silná stránka.

Další výhodou bylo, že Alžběta pověřila vedením loďstva admirály lorda Charlese Howarda z Effinghamu a sira Francise Drakea na základě jejich námořních zásluh, a ne tak jak tomu bylo na dvoře Filipa, který se spoléhal na tradiční šlechtické rody, kdy za vrchního velitele své floty zvolil vévodu de Medina-Sidonia.

Navíc Anglie a Nizozemí byly od Španělska poměrně vzdálené a Španělé potřebovali měsíce, než dopluli z Lisabonu do Lamanšského průlivu; po připlutí k nizozemským břehům potřebovali přirozeně doplnit zásoby a opravit lodě.

To všechno nemění nic na tom, že Alžběta si byla dobře vědoma, že by se ani náhodou nemohla ubránit španělské pozemní armádě, pokud by se s ní Filip podle předpokladů vylodil u Londýna. Musela tudíž udržet Španěly na moři, protože její námořnictvo bylo co do zkušeností v boji přinejmenším srovnatelné s Filipovým (v této době ještě nikdo netušil, jak snadno ovšem Španělé podlehnou).

28. července o půlnoci vybral lord Howard osm lodí, naplnil je smůlou, střelným prachem a nabitými děly, všechny je zapálil a vyslal do středu španělské floty. Ohňové lodě v ní způsobily velký zmatek, takže mnoho španělských lodí přesekalo kotvící lana a odplulo na volné moře. Celkem byla sice poškozena jen jedna španělská loď, ale ráno bylo vidět neuspořádanou a rozptýlenou Armadu na severovýchod od Gravelines.

Zde se několik lodí snažilo zorganizovat a vytvořit útočný půlkruh. Jejich pozice ostřelovaly anglické lodě nejprve z dálky, a jakmile Španělům došla munice, přiblížily se a zahájily mocnou palbu, při níž bylo mnoho španělských lodí potopeno či zbaveno stěžňů (při průzkumech vraků u Irska se později ukázalo, že většina munice nebyla vůbec vystřílena, nýbrž zůstala na lodích, což bylo způsobeno nestandardní velikostí dělových koulí a také špatným výcvikem námořníků v nabíjení). Ještě několik dní Angličané pronásledovali Španěly na sever, kde je nechali napospas moři. Zdevastované zbytky Armady obepluly Anglii kolem severních Orknejí a Hebrid, kde bylo dílo zkázy dokonáno přírodními živly.

Při návratu bylo tedy Španělské loďstvo zahnáno na sever a bylo nuceno vybrat si, jestli popluje dál na sever do Norska nebo na západ. Vévoda de Medina Sidonia se rozhodl plout podél břehů Skotska a Irska. Následky dlouhé cesty se začaly projevovat čím dál tím víc. Mnoho lodí se plavilo svázáno navzájem provazy. Kvůli nedostatku jídla a vody pro posádku byli do moře shazováni jízdní koně. U skotských a irských břehů se Armada setkala s řadou ničivých bouří, které je nahnaly na zrádné útesy. V této době se projevilo rovněž to, že většina lodí si při útěku před Anglickými ohnivými loděmi přeťala kotvící lana a manévrovatelnost zhoršovala také četná poškození stěžňů a plachet. Tyto bouře byly chápány protestanty jako pomoc od Boha, který je ochránil před hrozivou Armadou. Alžběta vydala pamětní medaili s nápisem He blew with His winds, and they were scattered (básnicky: „On dal větrům i vodám sil a dych, by rozprášily řady nepřátel mých“).[3]

Současné teorie naznačují, že španělští námořníci nedokázali důsledně propočítat vliv Golfského proudu na jejich trasu a kvůli této chybě byli zaneseni blíž ke břehům, než chtěli. Dalším problémem, o kterém nemohli Španělé vědět, byl výskyt výjimečného počtu ledových bouří v této oblasti v osmdesátých letech 16. stol. – tento fakt se dnes připisuje tzv. malé době ledové.

V tomto nepříznivém počasí se námořníci dostali k irským břehům. Mezitím ale v Dublinu probíhaly rozsáhlé přípravy na přijíždějící invazní armádu. Irskému místodržícímu, Williamu Fitzwilliamovi, byla totiž podána zpráva, že bitvu v Lamanšském kanálu vyhráli Španělé a přicházejí obsadit Irsko. Pro uklidnění lidí byla vydána falešná zpráva o jednotce 10 000 anglických vojáků, kteří se chystají vylodit na pomoc Irsku. Když se ale ukázalo, že nejde o španělskou invazní armádu, ale o zubožené trosky Armady, začal velký hon na španělské ztroskotance. Pokud nebyli zabiti na místě, byli obvykle odvedeni, mučeni a nakonec zabiti. Španělům pomáhali především původní gaelští obyvatelé, za což byli stíháni jako zrádci a zabíjeni.

Do Španělska se vrátilo 64 lodí a kolem 10 000 mužů. Většina z nich ale byla již vysílena a vyhladověna natolik, že zemřeli v nemocnicích a na lodích v přístavu. Filip i přes velké zklamání z výsledku uznal, že velký podíl na zničení jeho Armady měly přírodní živly, a vévodovi de Medina Sidonia odpustil.