Adolf Wenig

Adolf Wenig pocházel z významné umělecké rodiny, kdy jeho blízcí, či vzdálení příbuzní patřili mezi významné divadelníky, redaktory, literáty a malíře.

Strýc František Adolf Šubert (1849–1915), ke kterému se v roce 1888 po otcově smrti s matkou a sourozenci přestěhoval, byl mladším matčiným bratrem. V Praze působil jako významný český dramatik, publicista, redaktor, spisovatel a především divadelní ředitel. Mezi lety 1883 až 1900 byl prvním ředitelem Národního divadla. 1907–1908 prvním ředitelem Divadla na Vinohradech. Adolf Šubert stál u prvních divadelních kroků nejen Adolfa Weniga, ale i jeho bratra a bratrance. V pozdějších letech byl Adolf Wenig obviňován, že měl u strýce protekci. On sám však toto vyvracel s tím, že strýc pro něho měl laťku výš, než pro kohokoli jiného.

Adolf Wenig byl nejstarším ze čtyř sourozenců. Čtyři roky po něm se narodila sestra Marie. V roce 1885 bratr Josef, malíř, ilustrátor, jevištní a kostýmní výtvarník. Nejmladší ze sourozenců se v roce 1887 narodila sestra Růžena, provdaná v roce 1912, na Smíchově, za Vojtěcha Kristiána Blahníka, divadelního historika a kritika. Blízkým spolupracovníkem se Adolfu Wenigovi stal bratranec, hudební skladatel Antonín Vojtěch Horák, syn Anny Horákové, rozené Šubertové (1837–1989), sestry Adolfovy matky Marie.

Adolfovým bratrancem byl Arnošt Wenig-Malovský, právník, profesor obchodního a směnečného práva a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy, syn Františka Weniga, bratra Adolfova otce Josefa. Dalším významným bratrancem Adolfa Weniga byl Frank Wenig, spisovatel, novinář a učitel, syn Julia Weniga, třetího z bratrů otce Josefa.

V uměleckých stopách otce i strýce kráčeli i oba synové Adolfa Weniga. Jan (1905–1979), spisovatel a rozhlasový publicista a Adolf mladší (1912–1980), malíř, jevištní a kostýmní výtvarník.

Adolf Wenig: Světem pohádek (obálka), vyd. F. Topič, 1926

Povoláním Adolfa Weniga byla pedagogická činnost, pro současníky byl však znám víc než pedagog jako spisovatel. Jeho literární dílo bylo rozsáhlé, databáze Národní knihovny České republiky eviduje 189 vydaných titulů. Wenigovou prvotinou byla lyrická sbírka prosy a veršů Zahrada srdce, vydaná v roce 1905. O čtrnáct let později (1919) si dvanáct básňových textů z této sbírky vybrala Ema Destinnová k zhudebnění a vydání tiskem. Zahrada srdce, jako jedna z mála Wenigových knih, byla určena pro dospělého čtenáře. Následně převažovala produkce pro děti, především literární zpracování pověstí, na nichž spolupracoval i se svým bratrem Josefem, který k nim často vytvářel ilustrace. Většina rukopisů byla psána ručním tiskacím krasopisem, psací stroj začal používat teprve na sklonku života.[9]

Nejznámějšími, mezi čtenáři oblíbenými, opakovaně vydávanými (i v současnosti) byly: Kocourkov (první vydání 1903), Pověsti o hradech (1907), Čertoviny (1907), Zvířátka a loupežníci (1909), Kytka pověstí (1911), Staré pověsti pražské (1930) a České pověsti (1932). Tvorba Adolfa Weniga podle současníků navazovala na díla Augusta Sedláčka a Aloise Jiráska, za jehož žáka a pokračovatele byl považován a to nejen ve výběru témat, ale i pro jeho jasný, průhledný sloh a ryzí spisovnou češtinu[10]. Na sklonku svého života, po šedesátém roku věku, se Adolf Wenig téměř odmlčel. Přestal být literárně činný. S jeho tvorbou se mohli čtenáři setkávat už jen v opakovaných vydáních jeho starších knih, nebo na stránkách několika novin a časopisů. Po roce 1930 to byly především Týdeník rozhlasu, Malý čtenář, Venkov a Polední list. Na stránkách posledních dvou uveřejňoval v letech 1939 a 1940 texty vycházející z české historie a pověstí, některé ilustrované jeho synem Adolfem. Úplně posledními Wenigovými otištěnými texty byly pověsti z Vyšehradu, vydané pod pseudonymem Petr Skála v únoru a březnu roku 1940 na stránkách Poledního listu[11].

Krátce před smrtí Adolf Wenig dokončil rukopis knihy věnované historii, místopisu a pověstem Českého ráje, který po otcově smrti vydal syn Jan. V rukopisu zůstaly a nikdy vydány nebyly Wenigovy vzpomínky nazvané Barevné střípky[12].

Po mnoho let se součástí Wenigova života stala redaktorská práce.

Stál u zrodu a redigoval dva dětské časopisy. V roce 1908 spoluzaložil a od třetího ročníku se po dvanáct let ujal redakce Osení[13]. Druhý, Úsvit, založil a redigoval spolu s několika přáteli, například pedagogem a spisovatelem Františkem Flosem, v roce 1919[14]. Po dvanáct ročníků (1913–1924), spolu s Jaromírem Boreckým, připravoval k vydání Topičův sborník literární a umělecký. Spolu s Bomunilem Bouše a dalšími literáty čtyřsvazkové dílo Za domovem : vlastivěda Čech (s ilustracemi bratra Josefa Weniga).

Méně početná než literární, ale pro Adolfa Weniga stejně významná, byl tvorba operních libret. Proslavilo jej libreto k opeře Antonína Dvořáka Čert a Káča napsané v roce 1898. Podnět k napsání přišel v roce 1897od Wenigova kolegy, učitele překladatele a spisovatele Josefa Flekáčka (1857–1906). Ten Adolfu Wenigovi se slovy: „Panečku, tohle by byla opera, to byste mohl napsat! “ přinesl knihu pohádek Boženy Němcové rozevřenou na pohádce Čert a Káča. Wenig výzvu přijal a při vzniku libreta se inspiroval nejen Flekáčkem doporučeným pohádkovým příběhem o čertovi a Káče, ale i další pohádkou B. Němcové, Čertův švagr.

A. Wenig libreto dokončil před koncem roku 1897 a v lednu následujícího roku jej přihlásil pod názvem Ovčák do soutěže vypsané Družstvem Národního divadla, hledající operní libreta z českého prostředí. Wenigův Ovčák vyhrál první cenu, bez toho, aby měl naději na realizaci [15]. Tu mu vtiskl o pár měsíců později Adolfův strýc František Adolf Šubert poté, co se dozvěděl, že Antonín Dvořák hledá původní libreto. Synovcovo libreto k Antonínu Dvořákovi doputovalo prostřednictvím Františka Ladislava Riegera a A. Dvořáka natolik zaujalo, že se jej rozhodl, po několika úpravách, které si na A. Wenigovi vynutil, realizovat [16]. Premiéru měla opera pod názvem Čert a Káča na scéně Národního divadla v Praze 23. 11. 1899 pod taktovkou kapelníka Adolfa Čecha a v režii Františka Adolfa Šuberta [17]. Libreto opera "Čert a Káča" se stalo nevydávanější literární prací Adolfa Weniga.

Dva měsíce před operou Čert a Káča měla na scéně Národního divadla premiéru další z oper, jejíž libreto napsal A. Wenig. Jednalo se o jednoaktovou operu s názvem Na večer Bílé soboty, jejímž tvůrcem byl Adolfův synovec Antonín Vojtěch Horák. A. Wenig psal libreto ve stejné době jako Čerta a Káču, ale premiérována Národním divadlem byla již 21. září 1898, dirigentem Adolfem Čechem a v režii strýce autorů, ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta [18]. Navzdory kladné kritice se opera Na večer Bílé soboty dočkala jen třinácti repríz.

Další opera, již autory byly bratranci Adolf Wenig (libreto) a Antonín Vojtěch Horák (hudba), se jmenovala Babička a vycházela z knihy Babička Boženy Němcové. Tříaktové představení opět na scéně Národního divadla režírovat strýc obou autorů, František Adolf Šubert a dirigoval Adolf Čech. Premiéra se konala 3. března 1900 [19]. Dílo bylo obecenstvem i kritikou přijato nejednoznačně, což vedlo jen k deseti reprízám. Zajímavostí je, že oba autoři, spolu se sólisty Národního divadla, účinkujícími v Babičce uctili den po premiéře památku Boženy Němcové u jejího hrobu na Vyšehradském hřbitově položením části květinových darů z premiéry [20].

Poslední společnou prací bratranců Adolfa Weniga a Antonína Vojtěcha Horáka byla nikdy nerealizovaná pohádka-melodram Nosáček ', na němž pracovali v letech 1907 a 1908. Inspirací ke vzniku byla pohádka Wilhelma Hauffa [21].

Vodnik (opera), dílo B. Vomáčky a A. Weniga, scéna vesnice (Cyril Bouda)

Na scénu Národního divadla se Adolf Wenig vrátil po mnoha letech libretem čtyřaktové opery Vodník, na motiv stejnojmenné básně Karla Jaromíra Erbena. Autorem hudby byl hudební kritik a skladatel Boleslav Vomáčka a opera měla premiéru 17. prosince 1937 (režie Luděk Mandaus (1898–1971), dirigent Zdeněk Chalabala, Výprava Cyril Bouda) a obnovenou premiéru o jedenáct let později, 7. prosince 1948. V roce 1937 kritika přijala operu velmi kladně s podotknutím, že Adolf Wenig navázal na úspěch libreta Dvořákovy opery Čert a Káča[22].

Poslední libreto Adolfa Weniga bylo později realizováno pod názvem Modrý květ. Wenig je původně zamýšlel ve formě uzavřených čísel se zpěvy, tancem a dialogy pro nevelká jeviště. Poté, co se zhudebnění ujal Zdeněk Hůla, se autoři domluvili na novém formátu pro velké jeviště a orchestr s nutností sjednocení jednotlivých částí v celek[23]. Výpravnou hudební hru o osmi jednáních Modrý květ pro scénu Národního divadla připravili dirigent František Škvor, režisér Vojta Novák, s výpravou Adolfa Weniga mladšího[24]. Modrý květ měl premiéru 17. listopadu 1937 a dočkal se čtrnácti repríz. Hra spojující v sobě prvky činohry, opery i baletu byla kritikou přijata velmi kladně. Jeden z kritiků například napsal: „Ano, Modrý květ je opravdu jako květ: líbezný a potěšující“ [25].

Svou první divadelní hru, K Betlému, napsal v roce 1915 pro tehdejší Městské divadlo Královských Vinohradů. Sedmiaktová hra měla premiéru 2. prosince 1915 k oslavě 67. výročí nastoupení na trůn Františka Josefa I. [26] Hudbu vycházející z nápěvů lidových písní, téměř ve formě operety, složil Rudolf Piskáček. Pohádkovou výpravu vytvořil autorův bratr Josef. Režie se ujal František Hlavatý.

Celým dějem prochází dětská dvojice Mařenka a Frantík, kteří ve vánočním snu spatří Josefa a Marii před betlémskou bránou a spolu s nimi prožívají vše, co k Adventu paří – navštíví pastýřskou salaš, spolu s pastýři a třemi králi putují za betlémskou hvězdou k Jesličkám[27].

Hru přijali příznivě jak kritici, tak i diváci. I díky tomu byla ještě v roce 1915 vydána tiskem[28].

Druhou hrou určenou dětem, O nejhonzovatějším Honzovi, A. Wenig napsal a Vinohradské divadlo ji v režii Jana Porta uvedlo v premiéře 11. února 1939 s hudbou Antonín Marii Nademlejnského (1898–1985), v výpravě autorova bratra Josefa. Adolf Wenig v deseti obrazech zúročil svůj zájem o české a moravské pohádky věnované postavě Honzy.

Posledním Wenigovým scénářem byla hra Stavitel chrámu, určena nikoli však pro divadlo, ale pro školský rozhlas. Wenig tím reagoval na soutěž vypsanou firmou Philips, hledající původní českou hru pro školský rozhlas, v níž byl odměněn cenou 1000 Kč[29].

Především pro tehdejší Vinohradské divadlo Adolf Wenig upravil několik scénářů a libret dramat, oper a operet. V roce 1917 Vinohradské divadlo v režii Františka Hlavatého uvedlo Wenigovu úpravu Tylovy hry Fidlovačka. Úpravy spočívaly jak v dramaturgických změnách, tak především v překladech německých částí textů a úprav písní. Další Tylovu hru, Paní Marjánka, matka pluku, pro Vinohradské divadlo A. Wenig upravil v roce 1939, kdy byla uvedena pod režií Františka Salzera, s jevištní úpravou Josefa Weniga.

Překlady a úpravy divadelních her, oper a operet cizojazyčných děl byly v tvorbě A. Weniga početnější, než úpravy děl českých autorů. Jednou z prvních byla v roce 1909 Nížina, hudební drama Rudolfa Lothara (dirigent: Bedřich Holeček, režisér: Ad. Dobrovolný). Některé z dalších Wenigových překladů a úprav pro Vinohradské divadlo:

• 1908 – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (opereta, hudba Karel Weis, režie Alois Charvát /1857–1933/)
• 1911 – Adolphe-Philippe Dennery, Julese-Henriho Brésila: Kdybych byl králem (opera, dirigent Bedřich Holeček /1882–1942/, režie František Hlavatý)
• 1913 – Oskar Blumenthal: Souboj (veselohra, režie František Hlavatý)
• 1917 – Leo Stein: Polská krev (opereta, dirigent Rudolf Piskáček, režie: Vladimír Marek /1882–1939/)
• 1917 – Julius Brammer: Královská láska (opereta, dirigent Rudolf Piskáček, režie Karel Faltys /1878–1944/)

Pro Stavovské divadlo v roce 1933 upravil libreto opery Don Quichotte Julia Masseta (dirigent: Milan Zuna /1881–1960/, režie Hanuš Thein)

• Pohádky (s obrázky Josefa Weniga, Praha, B. Kočí, 1902)
• Bohatýrské zvěsti (ilustrace Karla Šimůnka, Praha, Jos. R. Vilímek, 1906)
• Čertoviny (z lidových pohádek, obrázky a výzdoba knihy od Josefa Weniga, Praha, Topič, 1907)
• Pověsti o hradech (il. Jar. Benda, Praha, Komenium, 1907)
• Věnec pražských pověstí (kreslil Mikoláš Aleš, Praha, F. Topič, 1908)
• Japonské pohádky (kresby V. H. Brunner, Pacov, Plaček, 1917)
• Pohádky bulharské, Pohádky litevské, Pohádky malajské, Pohádky švédské (Praha, Topič, 1925)
• Blaník (věnec pověstí a příběhů dějinných, ilustrace Josef Wenig, Praha, Šolc a Šimáček, 1928)
• Žito čaroděj a jiné povídky o šibalstvích a kouzlech (ilustroval Petr Dillinger, Praha, Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, 1928)
• České pověsti (kresby Josefa Weniga, Praha, L. Mazáč, 1932-1933)
• Čeští bohatýři (postavy z minulosti, nakreslil Josef Wenig, Praha, Josef Hokr, 1932)
• Čarovný kořen a jiné příběhy kratochvilné (kresby A. V. Hrsky, Praha, L. Mazáč, 1933)
• Moravskoslezské pověsti (kresby Josefa Weniga, Praha, L. Mazáč, 1933)

• Na večer Bílé soboty (libreto o 1 aktu, hudba A. Vojtěcha Horáka, Praha, Alois Wiesner, 1898)
• Babička (obrazy z venkovského života od Boženy Němcové, pro jeviště o 3 odděleních a dohře upravil Adolf Wenig, hudbu složil A. Vojtěch Horák, Praha, Alois Wiesner, 1899)
• Čert a Káča (opera o třech jednáních, dle národní báchorky, hudbu složil Antonín Dvořák, Praha, Alois Wiesner, 1899)

Adolf Wenig byl též autorem nebo překladatelem textů řady písní a árií (např. z Polské krve Oskara Nedbala).

• Kdybych byl králem (komická opera o 3 aktech, text A. Dennery a J. Brésil, překlad Adolf Wenig, hudba Adolphe Charles Adam, Praha, Fr. A. Urbánek, 1911)

• Kocourkov (z historie staroslavného města, nakreslil Artuš Scheiner, Praha, F. Topič, 1903)
• Zahrada srdce (verše a próza, výzdoba knihy od Josefa Weniga, Praha, Edvard Leschinger, 1905)
• Veltrusy, park a zámek (fotografoval B. Vavroušek, Praha, Topič, 1917)
• Podivuhodné příhody barona Prášila na zemi, na vodě i ve vzduchu (převyprávěno A. W., ilustroval Artuš Scheiner, Praha, Plamja, 1930)
• Cesta pana Haranta (vypravuje Adolf Wenig, obrázky nakreslil Adolf Wenig ml., Praha Josef Hokr, 1932)
• Vzpomínka na Zbiroh (serenáda : op. 180, hudba Václav Vačkář Vačkář, slova Adolf Wenig, Praha, K. Barvitius ml., 1940)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Wenig na Wikimedia Commons
• Autor Adolf Wenig ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Wenig
• Kocourkov - známá pohádková kniha Adolfa Weniga, vydána v mp3 (Špidla Data Processing, s.r.o.)
• Adolf Wenig – Digitalizované knihy dostupné online