Radiojournal

Místo u letiště v Kbelích, kde v roce 1923 stál původní vysílací stan

Pravidelné rozhlasové vysílání v Československu bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 hod. z provizorního studia v blízkosti letiště Kbely u Prahy.[1] Československo se tak po Velké Británii a její BBC, která vznikla roku 1922, stalo druhou evropskou zemí, kde začal veřejně a pravidelně rozhlas vysílat.[2] První den zajišťoval živý program orchestr pražského kina Sansoucci a operní pěvkyně Růžena Topinková. Kbelská stanice původně sloužila jako telegrafní vysílačka meteorologických zpráv pro leteckou službu a pro rozhlasový provoz musela být upravena. Avšak i tak až do listopadu 1924, kdy došlo k další rekonstrukci, byl poslech programu rušen stálým tónem o frekvenci 500 Hz. Tato technická závada byla vyvolána nedostatečnou filtrací usměrněného proudu. Stanice byla umístěna v dřevěném domku u letiště a vzhledem k jeho malé velikosti sloužil jako provizorní studio po několik prvních měsíců zapůjčený stan s klavírem a kobercem, jenž byl v těsné blízkosti domku postaven.[3] Provozovatelem vysílání byla soukromá společnost s ručením omezeným Československé zpravodajství radiotelefonické, která vznikla 7. června 1923 a měla základní kapitál 500 tisíc Kč, z čehož 51% podíl dodala společnost Radioslavie a 49 % pak skupina kolem podnikatele Eduarda Svobody a novináře Miloše Čtrnáctého.[4] Ta získala od ministerstva pošt a telegrafů koncesi pro veřejné „radiotelegrafické“ vysílání (slovo „rozhlas“ se objevilo až v roce 1924[5]), a to na základě žádosti z konce předchozího roku, kterou podali Svoboda a Čtrnáctý.[6] V červenci 1923 změnila společnost název, od té doby fungovala jako Radiojournal, československé zpravodajství radiotelefonické. Jméno „Radiojournal“ vzniklo podle hlavních podílníků, kterými byla firma Radioslavie a skupina žurnalistů (Čtrnáctý a další).[7] Ve firmě byl angažován též bankéř a diplomat Ladislav Šourek, který roku 1925 nahradil Richarda Gemperleho v pozici předsedy jednatelského sboru (de facto ředitel).[4][8][9]

Stanice ve Kbelích byla užívána do února 1925 (s krátkou epizodou vysílání z Hloubětína[10]), poté Radiojournal měl nově postavenou vysílačku ve Strašnicích.[3][11] Improvizované studio se také přestěhovalo do Hloubětína, ale záhy došlo k návratu do Kbel, odkud Radiojournal vysílal do 1. prosince 1924. Následně se přesunul do Poštovní nákupny ve Fochově ulici (dnešní Vinohradská) č. 58 – bylo to první studio přímo v Praze.[10] V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu ve Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přemístilo do Národního domu na Mírovém náměstí (dnešní náměstí Míru), odkud Radiojournal vysílal do roku 1933.[12]

Od podzimu 1923 platili posluchači koncesionářský poplatek,[13] avšak finanční situace Radiojournalu se postupně zhoršovala, neboť ani přes propagační akce nestoupal počet koncesionářů příliš rychle. Jednání o reorganizaci společnosti využil československý stát, který rozhlas, coby moderní sdělovací prostředek, chtěl mít pod lepší kontrolou. Roku 1925 proto stát do společnosti Radiojournal, skrze státní podnik Československá pošta, vstoupil, navýšil základní jmění na dvojnásobek (stal se držitelem 51% podílu) a umožnil další rozšíření programové nabídky (zpravodajství, hudba, umělecký program, divadelní představení, vysílání pro děti).[14] Reportáž z VIII. všesokolského sletu v červnu a červenci 1926, která zprostředkovala posluchačům účast na významné události, získala rozhlasu velkou popularitu.[15] Začátkem října 1926 vznikl orchestr Radiojournalu, dnešní Symfonický orchestr Českého rozhlasu.[16] Dne 3. října 1926 vysílal československý rozhlas první fotbalovou reportáž v Evropě z utkání Slavie Praha a maďarské Hungarie.[17] V témže roce zahájil Radiojournal, jako první v Evropě, simultánní vysílání stejného programu z více vysílačů (Praha, Brno, Bratislava).[18]

Umístění rozhlasových vysílačů ve 30. letech 20. století

Již v září 1924 zahájil Radiojournal vysílání z Brna,[6] v říjnu 1926 z Bratislavy, v dubnu 1927 z Košic[16] a v červenci 1929 z Moravské Ostravy.[19]

Hlavní budova někdejšího Radiojournalu v Praze ve Vinohradské ulici

Ve 30. letech byl československý rozhlas vlivnou a dobře zavedenou instituci, která měla u veřejnosti autoritu. Do Radiojournalu přicházeli noví lidé s odbornou kvalifikací i inovativními nápady. Tzv. brněnská škola experimentovala s vysíláním ze záznamu a montážemi. Rozhlas zařadil do vysílání vzdělávací pásma a školské vysílání. Kromě češtiny a slovenštiny vysílal také pro národnostní menšiny v němčině, maďarštině, polštině a rusínštině.[20] Na konci roku 1933 se Radiojournal přestěhoval do nově postavené budovy Ředitelství pošt a telegrafů ve Vinohradské ulici č. 12, dnešního sídla Českého rozhlasu.[21]

V druhé polovině třicátých let bylo do československé rozhlasové sítě přihlášeno už jeden milion koncesionářů a úspěšně postupovala také radiofikace škol a úřadů.[22]

Dne 28. prosince 1938 schválila valná hromada Radiojournalu změnu názvu společnosti na Česko-slovenský rozhlas.[23][24]

V roce 1939, po obsazení země nacisty, přišla tvrdá cenzura, která skončila až roku 1945.[25] Po vzniku protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 začal být opět využíván název Radiojournal a na další valné hromadě společnosti došlo 10. června 1939 k přejmenování na Český rozhlas.[23][26] Vznikem samostatného Slovenska se slovenská studia osamostatnila a 16. června 1939 došlo ke vzniku Slovenského rozhlasu, který byl opět společností s ručením omezeným.[27]

Nacisté usilovali jak o vliv nad vysíláním, tak o aktiva rozhlasové společnosti. Ta byla od 1. dubna 1940 součástí německé Reichs-Rundfunk-Gesellschaft (RRG), od 15. listopadu 1941 pak byla coby Rundfunk Böhmen und Mähren přímou součástí tohoto říšského rozhlasu.[23][28] Nacisté měli od října 1940 své zástupce v radách společnosti, 49 % kapitálu držel úřad protektora a 51 % pak protektorátní vláda.[29] Na jaře 1942 došlo ke změně, kdy byl celý kmenový kapitál ve výši 1 milionu Kč postoupen RRG.[30] V závěru druhé světové války proběhly v rámci pražského povstání začátkem května 1945 boje o budovu rozhlasu v Praze.[31] Již 9. května 1945 však rozhlas přešel v Praze na běžný provoz[30] a krátce na to se ohlásila i další studia v obnoveném Československu.[28]

Po druhé světové válce zůstaly v Československu dvě rozhlasové společnosti, Český rozhlas a Slovenský rozhlas. Dne 22. srpna 1945 uzavřeli československý ministr informací Václav Kopecký a slovenský pověřenec pro informace Michal Chorváth dohodu o ustanovení společnosti s ručením omezeným Československý rozhlas.[30] Český rozhlas zůstal postátněnou společností, kterou řídil tříčlenný jednatelský sbor, Slovenský rozhlas byl od září 1945 do července 1947 v národní správě.[27][32] Obě společnosti s ručením omezeným existovaly do 30. června 1948, kdy byly na základě zákona č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu, zrušeny a od 1. července 1948 je nahradil státní podnik Československý rozhlas.[33] Od května do července 1948 se v Praze uskutečnila Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO), kterou organizovali rozhlasoví pracovníci.[34]

• DISMAN, Miloslav. Hovoří Praha. Vzpomínky na revoluční květnové dny 1945 v rozhlase. Praha: Svoboda, 1975. 226 s.
• JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. 668 s. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9.
• KÖPPLOVÁ, Barbara, a kol. Dějiny českých médií v datech: Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. 462 s. ISBN 80-246-0632-1.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Radiojournal na Wikimedia Commons
• Heslo Média veřejné služby v Revue pro média
• GLASEROVÁ, Dominika. Stali jsme se průkopníky. Rádio ale bylo spíše pro právníky a lékaře, říká mediální expert. ČT24 [online]. Česká televize, 2022-02-11 [cit. 2022-02-11]. Dostupné online.