Ema Destinnová

Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír. Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře Pod lipami.

Již v roce 1898 úspěšně vystoupila na scéně berlínské Krollovy opery, opět jako Santuzza v opeře Sedlák kavalír. V roce 1901 zpívala Destinnová na Wagnerovských operních slavnostech v Bayreuthu (Bayreuther Festspiele neboli Richard-Wagner-Festspiele) v roli Senty v opeře Bludný Holanďan a byla bouřlivě oslavována. Roku 1904 zpívala v premiéře Leoncavallovy opery Roland z Berlína, ve stejném roce v německé premiéře Smetanova Dalibora. V roce 1906 zpívala v Berlíně v opeře Salome od Richarda Strausse. Následovaly výstupy v dalších rolích jako Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinnová se stala primadonou Německé opery v Berlíně, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let.

Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Zpívala i další role, např. roku 1909 v premiéře opery Tess od d’Erlangera. V Londýně působila až do roku 1914 a znovu od roku 1919.

Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě, o jejíž uvedení v MET se sama zasloužila. Premiéru dne 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda.[6]. Roku 1910 Lízu v premiéře Čajkovského Pikové dámy, roku 1908 Marthu v opeře Nížina, 1909 titulní roli v La Wally A. Catalaniho. Zde zpívala 10. prosince 1910 v premiéře Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La fanciulla del West) po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa roli Minnie.

Jenom v Národním divadle v Praze, když v něm roku 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Jedno z jejích angažmá v Praze bylo z politických důvodů přerušeno. Stále častěji vystupovala také v jiných divadlech v Praze, hostovala tam celkem 86krát, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována konečně i v Národním divadle. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Roku 1914 zakoupil její přítel Dinh Gilly za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, její útočiště až do konce života.

O rok později odjela koncertovat do Ameriky. Její cesta skýtala odboji skvělou možnost, jak dopravit za hranice důležité informace. Když se v roce 1916 z Ameriky vrátila do Čech, čekala ji na hranicích c. k. rakouská policie, Destinnové se ale podařilo proklouznout. Od té doby ale byla pod soustavným dohledem a měla přísný zákaz vycestovat za hranice Rakouska[7]. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou.

V posledním roce 1. světové války, 1918, se Destinnová opět vrátila na české scény a všude slavila úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu Kde domov můj, čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.

Destinnová patřila mezi osoby, které se nechaly tetovat; na svém těle měla vytetované hady.[8]

Ema Destinnová s manželem v roce 1919

Po první světové válce na světových operních scénách nastoupila mladá generace, a pro Destinnovou zůstala jen pohostinská vystoupení; v Londýně na festivalu československé hudby jedenáctkrát hostovala v Královské opeře Covent Garden. V sezóně 1919–1920 opět hostovala v newyorské Metropolitní opeře, již pod jménem Emmy Destinn.[6] Nejčastěji vystupovala v Československu.

V roce 1923 se provdala za důstojníka československého letectva Josefa Halsbacha. Těžce onemocněla ale včasná operace jí zachránila život. V roce 1925 podnikla krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě. Téhož roku ji na zámku ve Stráži navštívil i T. G. Masaryk.

Roku 1926 se začala loučit s operní i koncertní kariérou. Poslední pražský koncert v Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky, zpívala svůj poslední koncert v Londýně. Pro značnou obezitu a nepohyblivost se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Sbírala starožitnosti a částečně se věnovala vyučování zpěvu. Vinou špatného hospodaření svého i svého manžela se zadlužila.

Emma Destinnová přispívala do řady deníků a časopisů, např. Zlatá Praha,[11] Národní listy, Volné směry a dalších.[12]

Podle některých zdrojů[13] též publikovala básně a beletrii v časopise Lumír pod pseudonymem Vít Kárník. Lexikon české literatury však tento pseudonym ani její příspěvky do tohoto časopisu neuvádí.[12] Příspěvky v Lumíru z let 1915–1916 podepsané Vít Kárník jsou prozaické.[14]

• Květy sněhu
• Der Galante Abbé (zhudebnil Leo Blech, Berlín 1907)

• Dr. Casanova
• Kněžna Libuše, Praha 1910
• Ve stínu modré růže, Praha 1921

• Radúz a Mahulena (do němčiny)
• Libreto Psohlavci pro Karla Kovařovice

• Nadarmo (divadelní hra, jež byla uvedena ve Švandově divadle)

• CD 4925 E. Destinnová – Arias and songs 1901–1909
• CD 5806 E. Destinnová – Arias and songs 1910–1921
• CD 5807 E. Destinnová – Arias and songs 1901
• LP 1701 E. Destinnová – Český repertoár

• ADAMOVIČOVÁ, B. Světoví pěvci 20. století
• BAJEROVÁ, M. O Emě Destinnové
• HAŚKOVEC, V. Galerie géniů, aneb Kdo byl kdo
• HOLZKNECHT, Václav. Ema Destinnová
• HONOLKA, K. Slavné primadony, 1913, 1988
• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
• LACINA, O. Ema Destinnová. Tři studie, Ed. Resonus, Praha 2007
• KRÁLÍK, Jan. Ema Destinnová (26.2.1878 – 28.1.1930). The Kapralova Society, Toronto 1999.
• MARTINKOVÁ, M. Život Emy Destinnové, Plzeň 1946
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 119–120.
• PLEVKA, B. Severočeské hudební kapitoly, Severočeské nakladatelství, 1983
• PLEVKA, B. Život a umění Emy Destinnové, AZ servis, 1994
• POSPÍŚIL, M. Veliké srdce, 1947
• REKTORYS, A. Ema Destinnová, Praha 1936
• SOUČEK, L. Kdo byl kdo
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 232.
• Velké ženy české
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 183–185.

• Seznam českých spisovatelů
• Dub Emy Destinnové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ema Destinnová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ema Destinnová
• Ema Destinnová v databázi Archivu Národního divadla (včetně fotodokumentace)
• Oficiální stránky Emy Destinnové
• Dobový článek o setkání Emmy Destinové s legendárním Enrikem Carusem
• Expozice E. D. v Muzeu Jindřichohradecka