Adam Václav Těšínský

Narodil se z druhého manželství těšínského knížete Václava III. Adama se Sidonií Kateřinou Sasko-Lauenburskou.

Kníže vydával dokumenty v latině, v němčině a češtině, polský jazyk byl používaný především v úřadu knížecího soudního dvora.[1]

Kníže udržoval přátelské vztahy s měšťany Těšína, u kterých si často půjčoval peníze.

Po otcově smrti roku 1579 byl ještě nezletilý, vládu za něj tedy jako regentka vykonávala matka spolu s poručníky, knížetem Jiřím II. Břežským, knížetem Karlem II. Minsterbersko-Olešnickým a Janem starším Bruntálským z Vrbna. Na příkaz císaře Rudolfa II., který chtěl posílit katolický vliv na mladého protestantského knížete,[2] pak v roce 1586 Jana Brunálského nahradili držitel Pštinského panství Sigfríd z Promic a hejtman Svídnického knížectví Matyáš z Lohova.

Těšínsko bylo v roce 1585 zasaženo rozsáhlou morovou epidemii, která přinesla početné ztráty na životech. V roce 1587 se pak stalo dějištěm bojů mezi Maxmiliánem Habsburským a Janem Zamojským o obsazení polského královského trůnu.

V roce 1587 byl vyslán na dvůr kurfiřta Kristiána I. Saského († 1591), kde strávil 8 let. Naučil se zde základům vojenství.

V roce 1595 se Adam Václav vrátil do Těšína, kde se souhlasem regentů převzal vládu. Po roce 1601 se odebral Uher, kde se zúčastnil války s Osmanskými Turky. Zastával funkci velitele oddílu jezdectva. V roce 1605, kdy povstalci Štěpána Bočkaje (1604–1606) obsadili Žilinu, se kníže vrátil zpět na Těšínsko, aby zemi připravil na možnost případného vpádu Bočkajovců. K tomu nedošlo, mezi Bočkajem a Rudolfem II. došlo v roce 1606 k uzavření míru.

V roce 1606 se zapojil do konfliktu mezi Rudolfem II. a Matyášem Habsburským, tzv. svár bratří v domě habsburském. Kníže se přiklonil na stranu vládnoucího císaře. V roce 1608 to byl stvrzen tzv. Libeňský mír.

V roce 1609 Adam Václav připravoval další ozbrojené vystoupení, vpád na Moravu na podporu straníků Rudolfa II., který usiloval získat výhodnější pozice v mocenském souboji s bratrem Matyášem. Adamu Václavovi za to byla přislíbena doživotní zástava Opavského a Krnovského knížectví a funkce vrchního ubytovatele císařské armády[3], k uskutečnění plánu nicméně nedošlo vinou předčasného vyzrazení a nedostatku financí na straně knížete. Ještě v zimě 1610/1611, během vpádu pasovských, bylo nicméně těšínské vojsko znovu uvedeno do pohotovosti pro případný zásah na Moravě. V roce 1611, kdy Matyáš stal českým králem, mu kníže Václav Adam složil hold ve Vratislavi.

Na přelomu roku 1609/1610[4] Adam Václav konvertoval ke katolicismu. Vliv na toto jeho rozhodnutí měl Mikuláš Sarkander, bratr Jana Sarkandera. Kníže tím získal finanční podporu od císaře a císař zase spojence ve Slezsku.[5] Od roku 1610 zahájil na Těšínsku protireformaci.[6][7] V roce 1611 došlo k celkové změně vlády, a to dle zásady "cuius regio eius religio", tedy "čí země (panství), toho je víra". Vešel do konfliktu s evangelickými představiteli. Jedna z prvních věcí, které provedl, bylo anulování privileje z roku 1568, kterou vydal jeho otec Václav III. Adam Těšínský. Odpor evangelíků a pánských stavů zapříčinil, že katolická víra se uchytila a byla praktikována pouze na knížecím dvoře. Řádu dominikánů byl navrácen kostel a klášter v Těšíně (Kostel sv. Máři Magdalény v Těšíně). Do města byl pozván Řád menších bratří, který byl znám také jako bernardini nebo reformáti, kteří měli pracoval na konverzi evangelíků na katolickou víru. Tím si zajistil dobré vztahy s habsburským dvorem a císařem Matyášem.

V roce 1617, 6. února, se po smrti Karla II. Minsterberskýého stal nový vrchním slezským hejtmanem.[8] Jmenování přispěly i jeho kroky, které činil od roku 1610, tedy od přechodu na katolickou víru. Úřad ovšem vykonával jen krátce, v červenci 1617 zemřel.

Historici hodnotí vládu Adama Václava ne příliš pozitivně. Stále cesty, náklady na zbrojení, neshody mezi obecným lidem, který byl zapříčiněn protireformací, přivedly knížectví na pokraj bankrotu. Jedním z příkladů rozhazovačnosti by mohl být výjezd do Vratislavi v roce 1611, kde vzdal hold králi Matyáši Habsburskému. Výprava čítala 285 členů knížecího dvora, kníže si zamluvil honosně vybavený palác pro něj a celou výpravu. Dalším příkladem byla výprava na polsko-litevské hranice v roce 1614, kdy to bral jako pouť do Kalwarie Zebrzydowské. Čímž chtěl ukázat svou novou zbožnost, podle historických zápisů však více než tu, ukazoval své bohatství a postavení.

Adam Václav zemřel 13. července 1617 na zámečku Brandýs na tehdejším předměstí Těšína. Byl pochován v kostele sv. Máři Magdalény v Těšíně.

Po jeho smrti Adam Bysinský z Bysiny, majitel Jílovnického panství, na katolické faře ve Skočově, za přítomnosti Vojtěcha Gagatkovského (polsky Wojciecha Gagatkowskiego) a Kryštova Tschammera z Jiskřína, pána na Harbutovicích (polsky Krzysztofa Tschammera z Iskrzyczyna, pana Harbutowic), sepsal a podal obvinění. Obvinil jiné tři představitele těšínské šlechty, že knížete otrávili: jednalo se o zemského maršálka a kancléře Erazima Rudzkého z Rudz, zemského sudí Václava Pelhřima z Třánkovic a Petra Gureckého z Kornic na Javoří a svobodném dvoře Holešově (polsky Goleszowie). Jako důvod uvedl nepřátelské vztahy mezi katolickým knížetem a protestantskou šlechtou. V roce 1619 se spor dostal ke knížecímu soudu v Těšíně. Později 22. prosince 1622 se ale obě strany usmířily a Bysinský své obvinění odvolal.[11]

Historici se přou, zda smrt milenky knížete v lednu 1617 a smrti knížete v červenci 1617, byla náhoda, či úkladný čin.