Žralok lagunový

Žraloka lagunového poprvé vědecky popsal jako druh z rodu Carcharias německý přírodovědec Eduard Rüppell v roce 1837 ve své knize Fische des Rothen Meeres (Ryby Rudého moře).[3] Ještě ve stejném roce jej však Johannes Müller a Jakob Henle z tohoto rodu přeřadili do nového rodu Triaenodon (z řeckého τρίαινα – trojzubec a ὀδούς – zub). Rüppel neurčil žádný holotyp druhu, za typový exemplář je tedy považován 31 cm dlouhý jedinec ulovený v přístavu Džidda v Saúdské Arábii.[3]

Dříve byl žralok lagunový řazen do čeledi hladkounovití (Triakidae), následně byl zařazen do čeledi modrounovití (Carcharhinidae) na základě některých morfologických znaků. Morfologické a molekulární analýzy ukázaly, že je žralok lagunový nejblíže příbuzný žralokům z rodů Negaprion a Loxodon.[4] Z evolučního hlediska jde o středně rozvinutý rod mezi bazálními rody, jako jsou Galeocerdo, Rhizoprionodon a Scoliodon, a nejvíce „odvozenými“ rody (Carcharhinus a Sphyrna).[4]

Žralok lagunový je rozšířený ve velké části Indo-Pacifiku. Areál výskytu sahá od oblasti KwaZulu-Natal v jižní Africe přes východní africké pobřeží až do Rudého moře a k Indii, včetně oblastí u Madagaskaru, ostrova Mauricius, Komor, Aldaber, Seychel, Srí Lanky, Malediv a Chagoských ostrovů. V západní a střední části Tichého oceánu sahá od jižní Číny přes Tchaj-wan a Rjúkjú až do jihovýchodní Asie, včetně Filipín, Indonésie a severního pobřeží Austrálie. Žralok lagunový se také vyskytuje na mnoha souostrovích Tichého oceánu, v Melanésii, Mikronésii i Polynésii. Ve východním Pacifiku žije též v pobřežních oblastech Kostariky a Panamy, byl pozorován i u pobřeží Galapág.[3][5] V Severní Karolíně byly nalezeny zkameněliny tohoto druhu z období třetihor (miocén), což naznačuje, že před několika miliony let žil i v Atlantském oceánu, v současné době se zde však nevyskytuje.[6] Novější studie nicméně výskyt žraloka lagunového v Atlantiku zpochybňují a podle nich nalezené zuby patří jinému druhu žraloka.[7]

Žralok lagunový většinou žije na korálových útesech v mělčích mořských oblastech, k životu dává přednost trhlinovým jeskyním a vertikálním svahům útesů.[8] Běžně se vyskytuje v hloubkách od 8 do 40 m.[3] Někdy se objeví i na mělčinách s hloubkou kolem 1 m, naopak maximální hloubka, ve které byl tento druh dosud chycen (u souostroví Rjúkjú), činila zhruba 330 m.[9] Dává přednost jasné čisté vodě a jen zřídka plave vysoko nad mořským dnem.[9]

Kresba žraloka lagunového z roku 1838

Žralok lagunový je poměrně malý druh žraloka, který málokdy přesáhne délku 1,6 m. Maximální uváděná délka těla je 210 cm, ovšem šlo pouze o pozorování, a proto údaj může být pochybný.[9] Průměrná hmotnost je zhruba 20 kg.[6] Tělo je štíhlé, s krátkou a zakulacenou hlavou.[6] Kůže je pevná, což mu umožňuje pohybovat se mezi ostrými hranami korálových útesů, a má šedé zbarvení, na břiše je bílá. Celé tělo je posázeno tmavšími skvrnami.[10] Špička ocasní ploutve a první hřbetní ploutev mají bílé zbarvení.[6] Někdy mívá bílé znaky i druhá hřbetní ploutev a spodní ocasní ploutev. Toto zbarvení druhu vyneslo anglické pojmenování „Whitetip reef shark”.[10] Druhá hřbetní ploutev a řitní ploutev dosahují velikosti jedné poloviny až tří čtvrtin první hřbetní ploutve. První hřbetní ploutev je posazena dále ve srovnání s jinými druhy žraloků, což svému nositeli umožňuje snáze se dostat do různých štěrbin, kde hledá kořist. Horní polovina ocasní ploutve je zhruba 2× větší než spodní. Široké trojúhelníkové prsní ploutve rostou u páté žaberní štěrbiny.[10][3] Kůže je hustě pokryta drobnými šupinkami, které se překrývají.

Oči jsou malé se svislými zorničkami. Nozdry i ústa má žralok lagunový umístěné na spodní straně hlavy. Zubní vzorec činí 47–50/44–46, přičemž zuby jsou nejméně ve dvou funkčních řadách.[5] Mají trojúhelníkovitý tvar a na bocích každého zubu se rozprostírají boční hroty.[11] Žralok lagunový dovede na rozdíl od jiných druhů žraloků aktivně přečerpávat vodu přes žábry, aniž by kvůli tomu musel neustále plavat.[3]

Žralok lagunový u dna

Žralok lagunový je společně se žralokem černoploutvým (Carcharhinus melanopterus) a žralokem spanilým jedním z nejběžnějších druhů žraloků v Indo-Pacifiku. Stanoviště těchto tří druhů se ve velké míře překrývají, žralok černoploutvý však dává přednost mělkým vodám a žralok spanilý se často vyskytuje v periferních oblastech korálových útesů.

Tento druh je převážně noční a den tráví odpočinkem v jeskyních, ať už samostatně, či ve společnosti dalších jedinců. V blízkosti Havajských ostrovů často odpočívá v lávových tunelech, kdežto u pobřeží Kostariky je zvyklý odpočívat i na písčinách.[12][13]

Žralok lagunový se většinou zdržuje na jednom místě, které měsíce i roky neopouští nebo se k němu pravidelně vrací.[6] Toto chování například potvrzuje výzkum prováděný u Johnstonova atolu. Žádný z označených žraloků lagunových se za rok nevzdálil od místa označení na více než 3 km,[9] což představuje největší zaznamenanou vzdálenost.[6] Další studie z atolu Rangiroa ukázala, že po více než třech letech bylo na stejném útesu, kde byli poprvé odchyceni, stále přítomno přibližně 40 % původně označených jedinců. Území žraloka lagunového zahrnuje přes den asi 0,05 km² a večer asi 1 km².[12] Druh není teritoriální, nevadí mu dělit se o teritorium s jedinci stejného[8][3] nebo i jiného[6] druhu žraloků.

Predátoři a parazité

Žralok tygří

Nebezpečí pro žraloka lagunového představují některé velké druhy žraloků, například žralok tygří (Galeocerdo cuvier) se žralokem galapážským (Carcharhinus galapagensis) a patrně i žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus), i když ten se vyskytuje většinou v hlubších vodách. Jedinec dlouhý asi 80 cm byl nalezen v žaludku kanice obrovského (Epinephelus lanceolatus), avšak tato ryba vzhledem k jejímu vzácnému výskytu pro něj nepředstavuje velké nebezpečí.[9]

Mezi druhy parazitující na žralocích lagunových jsou zaznamenáni například korýši druhů Paralebion elongatus a Gnathia grandilaris.[17][18] Ektoparazitů (vnějších parazitů) se zbavují tak, že si je nechávají vybírat od ryb čističů, jako jsou například hlaváči a ostnatci.[19]

Rozmnožování

Žralok lagunový v Rudém moři

Podobně jako jeho příbuzní je žralok lagunový živorodý – vejce se vyvíjejí v těle matky a na svět přicházejí živá mláďata. Rozmnožování probíhá jednou za dva roky.[20] Při páření sleduje samici tři až pět samců, kteří ji koušou do ploutví a těla. Přitahováni jsou pravděpodobně feromony, signalizujícími její připravenost k páření.[21] Každý z nich se ji snaží chytit za prsní ploutve a dostat se do pozice vhodné k páření. Stává se také, že je držena dvěma samci současně. Jakmile se některému samci podaří ji chytit, odplují spolu k mořskému dnu. Obvykle se pak samec snaží se samicí spářit, čemuž samice může v mnoha případech bránit přitisknutím k mořskému dnu a vyklenutím ocasu; mohlo by jít o test fyzické zdatnosti samce. K páření mají žraloci lagunoví omezený čas, neboť samec nemůže dýchat vzhledem k držení jejích ploutví v tlamě. Jestliže samice s pářením souhlasí, pár zaujme pozici bok po boku s hlavami přitisknutými ke dnu a zdviženými těly.[22][23]

Doba březosti je 10 až 13 měsíců. Poté samice rodí 1–6 mláďat. Počet mláďat nezávisí na její velikosti. Během života porodí asi 12 žraloků.[20] Období, během kterého se rodí mláďata, se v různých oblastech liší. U Francouzské Polynésie k rození dochází od května do srpna, u atolu Eniwetok v červenci a u Austrálie v říjnu.[20][3] Porod probíhá během plavání, přičemž porod jednoho vrhu (4 jedinci) mláďat trval u jedné samice pozorované v zajetí 51 minut, porod samotného mláděte pak trval průměrně 10 až 13 minut.[24] Mladí jedinci měří 52–60 cm, ve srovnání s dospělci mají v poměru k tělu delší ocasní ploutve.

Ve srovnání s ostatními žraloky se tento druh vyvíjí pomalu. Mládě roste rychlostí asi 16 cm ročně, pohlavně dospělá zvířata okolo 2–4 cm za rok.[9] Pohlavní dospělosti dosahují, jakmile dorostou do délky přibližně 110 cm. Tato hodnota odpovídá stáří 8 až 9 let věku, přičemž existují regionální rozdíly.[25] U Velkého bariérového útesu se samci dožívají až 14 let a samice až 19 let, dožít se může i více než 25 let.[9][20]

Žralok lagunový se nechová agresivně k lidem a má klidnou povahu. Jisté nebezpečí představuje pro rybáře lovící pomocí harpun; někdy dochází ke kousnutím, když jim chtějí žraloci sebrat kořist.[9][12] Dlouhodobá statistika (s údaji od roku 1580) vedená v databázi International Shark Attack File (ISAF) uvádí do roku 2008 celkem 5 nevyprovokovaných útoků na člověka, z nichž ani jeden nebyl smrtelný.[26]

Žraloci lagunoví mají dobrou paměť, jsou věrní a dovedou se naučit nechat se krmit od potápěčů, což někde slouží jako turistická atrakce. Věrnost žraloků vedla v havajské mytologii k víře v boha aumakua, ducha předků, jenž chrání své potomky[27] a může nést podobu mnoha objektů, od lidí přes zvířata až neživé předměty. Žraločí aumakua ochraňoval rybáře lovící v hlubších vodách a naháněl jim kořist do sítí, lidé mu dávali obětiny v podobě prasat nebo drůbeže.[28]

Komerční lov žraloků lagunových probíhá hlavně v Pákistánu, Indii, na Srí Lance a na Madagaskaru, kde jsou chytáni jak na dlouhé šňůry, tak do vlečných sítí. Tento druh je loven kvůli masu, které však někdy může být jedovaté. Jsou známy zprávy o otravě masem těchto žraloků, které obsahovalo ciguatoxin.[3][9]

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jde od roku 2020 o zranitelný druh, předtím byl klasifikován jako téměř ohrožený. Na základě IUCN patří mezi hlavní hrozby lov, jenž probíhá prakticky v celém areálu výskytu, stejně jako úbytek vhodných stanovišť. Žralok lagunový je závislý na korálových útesech, čímž jej mohou přímo ohrožovat negativní následky klimatických změn na tyto biotopy. IUCN uvádí pokles populací o 30–49 % v průběhu posledních 3 generací.[29]

• 
  Hlava
• 
  Žralok lagunový pátrá ve štěrbinách
• 
  Žraloci lagunoví se někdy na útesech shromažďují ve skupinách
• 
  Zuby
• 
  Štítovec lodivod (Echeneis naucrates) na žralokovi lagunovém