Vláda Eduarda Taaffeho

Vláda Eduarda Taaffeho byla předlitavská vláda, úřadující od 13. srpna 1879 do 11. listopadu 1893.[1][2] Sestavil ji Eduard Taaffe (dosavadní ministr vnitra v Stremayrově kabinetu) a brzy získal na Říšské radě podporu Českého klubu (staročechů, mladočechů, konzervativní šlechty a moravských českých liberálů), Polského klubu a Hohenwartovy Strany práva. Toto uskupení získalo označení „železný kruh pravice“ a v opozici vůči němu stály německé ústavověrné strany.[3]

Ministerský předseda Eduard Taaffe

Taaffeho úspěch (jeho kabinet se stal nejdéle úřadujícím kabinetem za celou dobu existence Předlitavska) spočíval v politice, kterou on sám nazýval jako „vládu nad stranami“, „postupné prokousávání se od problému k problému“ či „vytloukání klínu klínem“, což znamenalo, že se dílčími ústupky snažil uspokojit co největší množství stran.[4] Pokud Taaffe pro své představy nezískal podporu v říšské radě, snažil se je prosazovat administrativní cestou, stále však s ohledem na zachování ústavnosti.[5]

Konkrétně se Taaffe snažil zejména o to, aby zmírnil alespoň nejožehavější napětí. Vůči českým nacionalistům projevil vstřícnost zrovnoprávněním češtiny s němčinou ve vnějším úředním styku (Stremayrova jazyková nařízení, 1880) nebo rozdělením pražské univerzity na českou a německou (1882). Radikalizující se socialisty dočasně oslabil rozšířením volebního práva snížením volebního censu ve 4. kurii (volební reforma 1882), čímž si získal vrstvy drobných živnostníků, a sociálně-reformními zákony (zákazem dětské práce, snížením maximální pracovní doby na 11 hodin), zatímco představitele dělnického hnutí se snažil umlčet represemi.[6]

Politika „dvojí ruky“ však časem přestala uspokojovat zejména mladočechy, kteří byli nejdříve vyloučeni z Českého klubu (1887)[7] a po zveřejnění punktací roku 1890 zahájili proti vládě otevřený boj.[8] Proti vládě tak stáli již nejen německé ústavověrné strany, jež považovaly Taaffeho ústupky Čechům za přehnané, ale také mladočeši, kteří je naopak považovali za nedostatečné, a zejména pak sílící socialistické hnutí, vedené sociální demokracií a usilující o zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva. Taaffe sice připravil návrh volební reformy, v říšské radě se však proti ní zformovala silná opozice, jež jej donutila k demisi. Taaffeho vládu tak 11. listopadu 1893 po 14 letech nahradila vláda Alfreda Windischgrätze.[9]