Benjámin Kállay

Pocházel z uherské šlechtické rodiny. Studoval filologii a dějiny a politiku Balkánu. Cestoval po Rusku, evropském Turecku a Malé Asii. Roku 1867 se stal generálním konzulem v Bělehradu a v této funkci vydržel do roku 1875. Od roku 1875 zasedal v Uherském parlamentu jako zástupce konzervativního proudu, v otázkách zahraniční politiky byl spojencem Gyuly Andrássyho. Byl stoupencem aktivní východní politiky. Roku 1878 se stal zástupcem Rakouska-Uherska v mezinárodním výboru pro správu Východní Rumélie. Roku 1879 nastoupil na pozici šéfa odboru na ministerstvu zahraničí a z titulu této funkce byl v krátkém období října a listopadu 1881 pověřeným ministrem zahraničí Rakouska-Uherska, od smrti ministra Heinricha Karla von Haymerleho do nástupu ministra Gustava Kálnokyho.[1][2]

Jeho kariéra vyvrcholila v poslední čtvrtině století. Od 4. června 1882 do své smrti 13. července 1903 působil jako společný ministr financí Rakouska-Uherska (po rakousko-uherském vyrovnání šlo ovšem spíše o účetní post, bez výraznějších exekutivních a rozpočtových pravomocí[3]). V této funkci rovněž vykonával působnost guvernéra okupované Bosny a Hercegoviny.[2] V této pozici využil své znalosti balkánské problematiky. Vydal několik knih o srbské historii. Byl mu udělen Velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána.[1]