Gustav Kálnoky

Pocházel z rodiny sedmihradské šlechty Kálnokyů von Köröspatak, která se později rozdělila na sedmihradskou a moravskou linii. Náležel do moravské větve, jež sídlila na panství v Letovicích. Po ukončení studií nastoupil Gustav Kálnoky k 2. husarskému regimentu. Z aktivní služby vystoupil roku 1854 v hodnosti nadporučíka a působil pak v diplomatických službách. Nejprve byl činný coby atašé na rakouském vyslanectví v Mnichově, od roku 1857 v Berlíně a od roku 1860 byl legačním radou v Londýně, kde setrval po deset let. Následně působil na diplomatickém postu v Římě. Roku 1874 se stal vyslancem v Kodani a roku 1880 vyslancem u ruského dvora. Roku 1879 obdržel hodnost generála.[2][3]

Od 20. listopadu 1881 do 15. května 1895 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.[4] Historik Otto Urban ovšem uvádí, že na rozdíl Gyuly Andrássyho, který měl coby ministr v 70. letech 19. století i faktický zásadní vliv na politiku monarchie, byl Gustav Kálnoky stejně jako předešlý ministr Heinrich Karl von Haymerle převážně aktivní jen jako šéf diplomacie a do vnitřních otázek státu zejména v 80. letech 19. století nezasahoval.[5] Pokračoval v politice Heinricha Karla von Haymerleho udržení aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska (spolek tří císařů). Dařilo se mu rovněž udržovat status quo na Balkáně ve formě nezávislosti tamních menších států. Roku 1882 byl také utvořen trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie, čímž získala podunajská monarchie výrazné mezinárodněpolitické ukotvení. Ve funkci ministra skončil poté, co se dostal do konfliktu s uherským předsedou vlády Dezső Bánffym ohledně papežského nuncia Antonia Agliardiho.[3]

24. března 1897 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[3]

Jeho bratrem byl politik Béla Kálnoky z Köröspataku.[6]