Julian Dunajewski

Vystudoval právo na Vídeňské univerzitě, Lvovské univerzitě a Univerzitě v Krakově. Na posledně jmenovanou nastoupil roku 1852 jako pedagog v oboru politické vědy a statistiky. V roce 1855 se stal učitelem na právní akademii v Prešpurku. Od roku 1860 vyučoval národohospodářství na Lvovské univerzitě, od roku 1861 státovědu na Univerzitě v Krakově.[1][2]

Od roku 1870 zasedal jako poslanec na Haličském zemském sněmu, v letech 1873–1891 byl poslancem Říšské rady, kde působil i jako předseda Polského klubu.[1] Zvolen sem byl v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 (městská kurii v Haliči, obvod Biała, Nowy Sącz, Wieliczka atd.). Slib složil 5. listopadu 1873.[3] Mandát zde obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1879[4] a volbách do Říšské rady roku 1885 (opět za městskou kurii, obvod Biala, Nowy Sącz atd.).[3]

26. června 1880 se stal ministrem financí Předlitavska ve vládě Eduarda Taaffeho. Ministerstvo vedl do 2. února 1891.[5]

Ve funkci ministra setrval přes deset let a byl tak nejdéle sloužícím šéfem rezortu financí v době předlitavských vlád. Jeho nástup do Taaffeho kabinetu byl součástí širší rekonstrukce vlády, při které z ní odešli poslední zástupci německorakouských liberálů a jejich místa zaujali vesměs konzervativní politici.[2] Byl stoupencem federalistické koncepce rakouského státu a tedy protivníkem centralistických německorakouských liberálů. Jako ministr usiloval o vyrovnaný rozpočet (poprvé se mu podařilo sestavit přebytkový rozpočet v roce 1889), zaváděl nové nepřímé daně (novou daň z petroleje dokázal v parlamentu prosadit i přes značný odpor liberálů, podobně uspěl při výrazném zvýšení daně na lihoviny nebo cukerné daně) a provedl reformu pozemkové daně. Z daňových důvodů odmítal rozšíření administrativních hranic Vídně. Pro vliv, kterým ve vládě disponoval se kabinetu někdy přezdívalo Ministerium Taaffe-Dunajewski. Čelil značné kritice za opožděné řešení otázky zdanění nejbohatších vrstev, zejména burzovních spekulantů, na čemž svou kritiku založila zejména nastupující skupina německých antisemitských nacionálů. Dunajewski rovněž nepřikročil k zavedení progresivní daně z příjmu. Jeho rozpočtová sanace tak byla z větší části provedena na úkor chudších vrstev.[1][2]

Svou misi ve vládě obhajoval roku 1885 před německorakouskými liberály následovně: „Dokázali jsme, že v Rakousku není žádná strana sama o sobě, která by dokázala vést stát odpovídajícím směrem, že v Rakousku není možné panství žádné strany ani národa. Ukázali jsme koneckonců, že žádný národ nebo strana nemá monopol na panství, dokázali jsme, že lze vládnout a spravovat potřeby státu sice ne proti vám, o to nám nešlo, ale – a o tom jste vy vždy pochybovali – bez vás.“ Historik Otto Urban se domnívá, že Dunajewského demise počátkem roku 1891 zároveň signalizovala erozi původní pozice Taaffeho vlády a nutnost, aby si zformovala v parlamentu novou většinu.[6]

V Říšské radě se profiloval jako významný řečník polských poslanců. Důvodem bylo i to, že Kazimierz Grocholski dlouholetý předseda Polského klubu nebyl dobrým rétorem a Dunajewski navíc uměl bezvadně německy.[2] V roce 1891 odešel z Říšské rady a stal se členem Panské sněmovny.[1]