Zdenka Marie Nováková

Narodila se 20. listopadu 1939 v Jičíně (rodné jméno Zdenka Marie Smítková), kde vystudovala Jedenáctiletou střední školu (dnes Lepařovo gymnázium). Následná studia na Fakultě architektury ČVUT v Praze zakončila v roce 1963 státní závěrečnou zkouškou. Poté pracovala v ateliéru architekta Karla Pragera v Krajském projektovém ústavu v Praze. V témže roce získala (se spoluautorkou Dagmar Šestákovou) 1. cenu v soutěži na budovu Energetiky v Praze Vršovicích. Soutěžní návrh a následný projekt (1965–1967) byl vybrán pro stavbu budov zahraničního obchodu Chemapol – Investa na tomtéž pozemku.[1] V roce 1966 v konkurzu byla přijata na Fakultu architektury ČVUT v Praze jako asistentka profesora Františka Cubra a při přípravě návrhů na EXPO 67 v Montrealu v témže roce začala její dlouhodobá spolupráce s ním nejen v pedagogické, ale i v tvůrčí práci. V roce 1968 s ním přestoupila na školu architektury pražské Akademie výtvarných umění, kde pak působila do roku 1990. V létech 1966–1970 pracovala na projektu souboru interiérů stavby Chemapol-Investa. Byla to první stavba realizovaná v ČSR ve spolupráci s italskou dodavatelskou firmou FEAL. Architektonická koncepce paláce v zahradě s terasovým řešením parteru, v té době ojedinělá, byla řešena jako individuální autorský celek včetně souboru reprezentativních interiérů a exteriérů. Architekturu dotvářela díla soudobých předních výtvarných umělců (Ivan Waulin, Miloslav Chlupáč, Věra Janoušková, Jiří John, Zdeněk Palcr, Alois Fišárek a celá řada dalších), s nimiž Nováková spolupracovala.

Byla zástupcem generálního projektanta při autorském dozoru na realizaci. V roce 1974 získala 1. cenu v architektonické soutěži na Památník českého státu v rotundě Sv. Jiří na hoře Říp (v roce 1979) byl realizovaný Památník slavnostně otevřen za přítomnosti ministra kultury ČSR).[6][7] V létech 1970–1976 spolupracovala na projektech s Františkem Cubrem, zejména na expozici Národní galerie v Jiřském klášteře na Pražském hradě či při řešení interiérů hotelu v Praze. Po smrti Františka Cubra (1976) pokračovala na dokončení expozice v Jiřském klášteře a doplňujících instalacích Národní galerie (1976–1986). V roce 1981 byla jmenována docentkou na AVU na základě obhájené habilitační práce ("Výtvarné dílo v soudobé tvorbě prostředí“).

Od roku 1981 vystavuje své malby. V roce 1983 byla pověřena vypracováním scénáře využití přesunutého děkanského kostela v Mostě, poté (1985–1988) pokračovala projektem výtvarně prostorového řešení interiéru v podobě galerijní expozice starého severočeského umění.[3] Po realizaci projektu a otevření kostela za tuto práci získala dvě mezinárodní uznání (nominaci a první místo v kategorii Public Interiors v mezinárodní soutěži IDIA, Londýn,1989 [8] a Diplom mezinárodního shromáždění architektů v Praze, 1989) a domácí Cenu Ministra Kultury ČSR, 1988. V létech 1988–1990 se vrací k problematice výtvarných aspektů v architektonické tvorbě v disertační práci "Umělecká syntéza v současné české interierové tvorbě" odevzdané a obhájené na Fakultě architektury ČVUT (1994). V létech 1991–1996 působila jako vedoucí katedry architektury na Soukromé škole uměleckého designu v Praze. Od roku 1997 pracuje na Katedře architektury Stavební fakulty ČVUT v Praze. Za uměleckou činnost byly jí v roce 2002 uděleny dvě ceny: Cena Masarykovy akademie umění a Evropská medaile Franze Kafky. Její dílo je zastoupeno v mezinárodním archivu žen – architektek ve Virginii, USA (IAWA), v archivu Národní galerie v Praze, v archivu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Je zastoupena ve Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava.[9] Je členkou České komory architektů, Asociace interierových architektů, Unie výtvarných umělců, Jednoty umělců výtvarných. V roce 2018 získala Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos české architektuře. Průběžně vystavuje své malby na výstavách kolektivních i samostatných. Pokračuje v pedagogické práci.

Zúčastnila se řady prestižních výstav v rámci kolektivů Akademie výtvarných umění, Svazu českých architektů, Českého fondu výtvarných umění, Asociace interierových architektů, Maloskalských výtvarných umělců, Jednoty umělců výtvarných a dalších malířských uskupení.[10] Z poslední doby na příklad získala první cenu v kategorii malba v soutěží Accademia Internazionale "Il Convivio", Castiglione di Sicilia (2009), Nejvyšší ocenění parlamentu města Porto Sant Elpidio na XI. mezinárodním festivalu výtvarného umění (2010). V roce 2014 získala Cenu kritiky v mezinárodní malířské soutěži „PERLA DELL' ADRIATICO“, Grottammare, kde její obrazy byly vybrány pro následnou prestižní výstavu PREMIO CITTA ´MONTECOSARO, pořádanou za patronace prezidenta Italské republiky. Uspořádala přes čtyřicet samostatných malířských výstav, poslední v roce 2016 v Nové síni v Praze. [10][11][12]