Karel Prager

Nová scéna Národního divadla

Narodil se v Kroměříži, kde absolvoval nižší gymnázium a roční praxi na stavbě a v roce 1940 byl přijat na průmyslovou školu v Brně. Zde maturoval v roce 1944, poté se vrátil zpět do Kroměříže, kde pracoval u stavební firmy. Po konci války nastoupil na České vysoké učení technické v Praze, obor architektura, studium ukončil v roce 1949.

Po krátkém působení (květen až září 1949) v Ostravě byl od roku 1950 byl zaměstnán v pražském Stavoprojektu, kde se také potkal se svými budoucími dlouholetými spolupracovníky Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem. V roce 1967 spoluzaložil Sdružení projektových ateliérů, kde se stal ředitelem Ateliéru Gama. Ateliéry byly po roce 1968 zrušeny (respektive přestaly fungovat jako nestátní ateliéry) a byly začleněny pod projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy. Ateliér byl přejmenován na Ateliér 3 a Karel Prager byl ponechán v jeho čele až do roku 1990, kdy se ateliér stal soukromým Architektonickým ateliérem Gama. Karel Prager zůstal ředitelem tohoto ateliéru (od roku 1994 Architektonického studia Gama) až do své smrti v roce 2001. Je pohřben v rodinném hrobě na kroměřížském hřbitově.[1]

V roce 2000 byla Obcí architektů v rámci přehlídky Grand Prix udělena Karlu Pragerovi čestná cena za celoživotní dílo a přínos architektuře. In memoriam obdržel Poctu České komory architektů za rok 2011.[2]

Karel Prager byl v mládí skautem.[3][4] Oženil v roce 1946, měl dvě děti – dceru Helenu (provdanou Loudovou) a syna Jana.

Zemřel v roce 2001 v Praze a je pohřben na kroměřížském hřbitově.[5]

U architektonických návrhů a realizací Karla Pragera je patrná především tendence k preferování ocelových konstrukcí staveb a skla. A zároveň též obdiv k modernistické západní architektuře šedesátých let, s jejími čistými formami,[6] jež lze nalézt například u pozdních realizací Ludwiga Miese van den Roheho.

Podle architektky Radomíry Sedlákové, která dílo Karla Pragera spravuje, je budova ministerstva dopravy v Tbilisi vlastně vykradeným nerealizovaným Pragerovým projektem přestavby pražských Košíř.[7]

Realizované stavby

Budova někdejšího Federálního shromáždění

Budova Komerční banky na Smíchově v Praze

Obchodní centrum v Hostivaři

Braník domy s ateliery

Pamětní deska na rodném domě v Kroměříži

• Obytný dům řady T15, Bělocerkevská 10–14, Praha 10-Vršovice (1953)
• Experimentální obytný dům, Otrokovice (spolu s Karlem Janů, 1955)
• Obytný soubor ve Strakonicích (1954)
• Obytný soubor v Ostravě-Porubě (spolu s J. Pilařem, Zdeňkem Stupkou a Václavem Hilským, 1955)
• Ústav makromolekulární chemie ČSAV, Praze-Petřiny (projekt 1958, realizace 1960–64)[8][9]
• Nemocnice VSŽ v Košicích (spolu s Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem, projekt 1961, realizace 1964)
• Poliklinika VSŽ v Košicích (spolu s Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem, projekt 1963, realizace 1965)
• Soubor budov vysokoškolského areálu Pelc–Tyrolka, projekt 1965, realizace 1974–1980[10] (podle jiných zdrojů 1965–1980[11] (jde přinejmenším o prostory určené k výuce, zda i o samotnou kolej 17. listopadu, není jasné (zdroj[10] ji neuvádí))
• Budova bývalého Federálního shromáždění s pomníkem Janu Palachovi,[12] Praha (1968–1973), později Rádio Svobodná Evropa, nyní část Národního muzea
• Budovy Sdružení projektových ateliérů, Praha (1967–1974)
• Vlastní vila, Praha 4-Braník (1968)
• Soubor rodinných domů s ateliéry pro výtvarníky v Praze - Bráníku, 1967 – 1970
• Palachův pylon (1968, 1969, 2018) před budovou bývalého Federálního shromáždění s plastikou Antonína Kašpara (podle nerealizované sochy Plamen Miloslava Chlupáče)
• Komerční banka na Smíchově, Praha (1977–1992)[13]
• Nová scéna Národního divadla, Praha (1977–1983)
• Centrální kotelna, Praha (1993)
• Sídliště v Praze-Jinonicích U kříže (1994–1998)
• Budova společenskovědních fakult Univerzity Karlovy v Praze-Jinonicích (1995–2000)
• Nákupní centrum Vivo! Hostivař v Praze-Hostivaři (spolu se Zdeňkem Janečkem a Zbyškem Stýblem, 1999, realizace 2000)

Jeho dílo je přijímáno rozporuplně; někdy je označován jako „vizionář socialistické architektury“[14] nebo „Karel Gott socialistické architektury“.[15] Budova Federálního shromáždění (dnešní Nová budova Národního muzea) svým odvážným "architektonickým stanoviskem" nemohla být nikdy přijímána jednoznačně kladně širokou veřejností.[7] Avšak odborná domácí i zahraniční kritika přisuzuje zmiňované stavbě architektonické kvality srovnatelné se světovou špičkou své doby.^[zdroj?]

• Karel Prager : prostor v čase : výstava architektonického díla z let 1950-2001. Praha, ČVUT 2001 [koncepce katalogu, úvodní text a soupis díla Radomíra Sedláková]
• Pocta architektu Karlu Pragerovi. Sborník konference o Karlu Pragerovi, pořádané Galerií Orlovna a Galerií Portál Muzea Kroměřížska 19.4.2011-15.5.2011.
• Biegel, R., Sedláková, R.: Nová scéna Národního divadla. Praha, Národní divadlo 2010
• Sedláková, R.: Karel Prager: lidé si na nové věci musí teprve zvyknout. Praha, Titanic 2013.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Prager na Wikimedia Commons
• Obrázky k tématu Karel Prager na Obalkyknih.cz
• Karel Prager na archiweb.cz
• Pragerův Federál provokuje dodnes
• Kroměříž uspořádala výstavu rodákovi, architektovi Nové scény
• Karel Prager: Geniální tvůrce, nebo bezohledný prznitel?
• Architekt Karel Prager v zrcadle doby a současnosti
• Architekt Karel Prager: osobnost, dílo ve víru doby Archivováno 21. 9. 2018 na Wayback Machine
• Fotografie náhrobku na hřbitově v Kroměříži
• Vila jako autoportrét