Vladimír Křivánek

Jak je uvedeno v heslu o Vladimíru Křivánkovi na Portálu české literatury parafrází komentáře Jiřího Opelíka v jeho doslovu ke Křivánkovu bilančnímu svazku Zátiší s loňskými ořechy, „tento lyrik vstoupil do české poezie v jakémsi meziaktí a do prostoru, kdy generačně provázané milieu básníků 60. let minulého století bylo roztrháno nástupem normalizace a odchodem mnohých do exilu a kdy se rovněž nemohla profilovat poezie bran a východisek z totalitní tmy, objevující se sice v náznaku u některých autorů 80. let (k nimž náležel i Křivánek), ale plně se uplatňující až v lyrické explozi 90. let.“[4] Dále se zde upozorňuje na to, že v oné době už byl zavedeným autorem, jehož první knihy pocházejí z 80. let 20. století, „a proto se nemohl příkře, třeba novou poetikou, rozejít se svou kontinuálně a niterně se vyvíjející poezií, která jako by vždy kráčela mimo generace..."[4] Ve svých prvních sbírkách Vypouštění holubice a Nahé stromy se ještě hlásí ke generační tendenci té doby směrem k výraznější alegoričnosti a tajemnosti. Představu o tom, do jaké kategorie soudobých českých literátů spadal, poskytuje Bílkova Generace osamělých běžců, která jako o tzv. „mezigeneraci“ v českém básnictví 2. poloviny 20. století, jejíž představitelé „hledali své místo a putovali ze židle na židli“, hovoří vedle Křivánka také o Lubomíru Brožkovi, Jiřím Kamenovi, Bohumilu Hrabalovi, Věře Chytilové, Zdeně Bratršovské či Jiřím Rulfovi.[5]

V jeho tvorbě jsou jasně rozlišitelné linie – poezie, literární historie, literární kritika, popřípadě i pedagogika. Své literárně historické a kritické, bohemistické, ediční i interpretační schopnosti dokázal zužitkovat i ve své vlastní lyrické tvorbě.[4] Oblastí Křivánkova literárněhistorického zájmu je především poezie, speciálně pak česká poezie 19. a 20. století. Zabývá se dílem Karla Hynka Máchy, Jana Nerudy, Vladimíra Holana a dalších literárních osobností.

Jeho lyrická tvorba by se dala definovat jako reflexivní poezie s meditativní, existenciální, retrospektivní, filozoficko-přírodní a lyricky kosmickou tendencí. V autorském heslu na Portálu české literatury se o charakteru Křivánkovy poezie uvádí, že k „základním tónům ticha, soustředění, meditace, niterné reflexe a přemítavosti se přirozeně druží i Křivánkovy lyrické nástroje a finesy...“[4] Zároveň se tu v souvislosti s charakterem jeho lyrické tvorby hovoří o „niterné polaritě básníka touhy, vášně, milostného citu a snu...", s čímž se pojí také motivy osamělosti.[4] Upozorňuje se také na jeho sklon „k precizní a lakonické přesnosti básní stále víc se koncentrujících a zapouzdřujících, spějících – metaforicky řečeno – od plného, rozvitého tvaru nejprve k torzu, posléze k jeho pokračující destrukci, nakonec vždy upomínající na prvotnost východiska, skály, kamene, úlomku verbálních hornin, ze kterého je tesán nejen tvar, ale i život.“[4] Podstatné je i to, že „Od třetí knihy, Kameny písní, přes Testamenty, Krajinu s torzy až k Tušovým kresbám plasticky a reliéfně vystupuje z veršových sítí, pavučin a nástrah nezachytitelnost toho, co se skrývá za obrazem, i toho, co se vyjevuje pouze v náznaku, nikoli v podstatnosti.“[4]

Jeho lyrika svým způsobem navazuje na lyriku takových osobností české poezie, jakými byli Josef Hora, Vladimír Holan nebo Jan Skácel, k jehož lyrické tvorbě má ta Křivánkova svým charakterem patrně nejblíže. Ve Skácelově lyrické tvorbě nacházel inspiraci, co se týče Skácelova živelného a milostně dramatického a vášnivého akcentu poezie, a od své třetí sbírky Kameny písní se začal blížit Holanovi v jeho tendenci k poetizaci nadčasových a metafyzických otázek.[4] Na webu Slovníku české literatury se zase v autorském heslu o Křivánkovi uvádí, že je to zejména Josef Hora, jehož lyrická tvorba měla na Křivánka v jeho sbírkách Vypouštění holubice, Nahé stromy a Kameny písní zásadní vliv. Také se tu píše, že Křivánkovo „úsilí o dosažení umělecké svébytnosti je doprovázeno reflexí vlastního tvůrčího procesu i obecné povahy básnictví“ a že po versologické stránce se Křivánkova poezie vyvíjí „od volného verbalistického verše k významově hutnějšímu verši vázanému a stručným strofickým útvarům; výchozí slovesnou i obraznou odtažitost a ornamentálnost postupně překonává stupňující se předmětností výrazu.“[2]

Bílkova Generace osamělých běžců souhrnně charakterizuje tradiční Křivánkovu poezii jako zpověď „o potřebě lásky, souznění, čistoty, něhy, ale i o vědomí samoty,“ přičemž upozorňuje, že je introvertní a jejím stěžejním tématem je „čas; čas, který relativizuje i ony ,věčné hodnoty a pravdy, čas, který připomíná pomíjivost lidské existence...“[6] Co se týká charakteru Křivánkovy literárně historické tvorby, na základě svých starších interpretačních příspěvků a vlastních poznatků vytvořil rámcové portréty zásadních osobností české literatury 19. století (Karel Hynek Mácha, Jan Neruda). Při reflexi a hodnocení lyrické tvorby svých básnických vrstevníků v 80. letech umně skloubil postupy literární interpretace a kritiky, což vyústilo v řadu hodnotných recenzí. Ve svých studiích a esejích o české literatuře v souborech Býti básníkem v Čechách a Kolik příležitostí má báseň zase osciluje mezi kritickým a historickým přístupem k daným tématům.[2]

Poprvé zveřejnil své verše roku 1968 v poetické vinárně Viola (pořad mladých básníků Verše naboso) a od roku 1977 začal publikovat své básně časopisecky (český jazyk a literatura, Česká literatura, Iniciály, Kmen, Lidové noviny, Literární archiv, Literární měsíčník, Literární noviny, Mladá fronta, Nové knihy, Tvorba aj.)[2]

• Vypouštění holubice (1982)
• Nahé stromy (1985)
• Kameny písní (1990)
• Testamenty (1999) – po formální stránce tvořena výhradně „skácelovskými“ čtyřveršími
• Krajina s torzy (2001)

• Víno (2002) – neprodejná bibliofilie

• Tušové kresby (2003)
• Zátiší s loňskými ořechy (2004)

• Bolest (2008) – CD zpívané a dramatizované poezie, neprodejné

• Pijáci melancholie (2009)

• Adieu Paris (2013)

• Jan Neruda (1983) – Souhrnná interpretační monografie zpracovávající celou šíři Nerudovy tvorby a sledující literárněhistorické souvislosti autorova tvůrčího vývoje.
• Karel Hynek Mácha (1986) – Literárněhistorická interpretační monografie o životě, díle a ohlasu K. H. Máchy.
• Býti básníkem v Čechách. Studie a eseje o české poezii od Máchy po dnešek (1999) – Soubor statí, esejů a interpretačních studií.
• Kolik příležitostí má báseň. Kapitoly z české poválečné poezie 1945–2000 (2007) – Literárněhistorický soubor studií.
• Vladimír Holan básník (2010) – Monografie sledující život a kontext díla V. Holana, doprovozena obrazovým materiálem.

• Slovník české literatury 1970-1981 (1985)
• Rozumět literatuře 1 (1986)
• Slovník světových literárních děl 1, 2 (1988)
• Lexikon české literatury 2/I (1993)
• Malý slovník literárních pojmů a autorů (1994)
• Český dekameron 1969-1992 (1994)
• Dějiny české literatury 1945-1989 I.-IV. (2007, 2008)

• A Contribution to the Study of Developmental Interconnexions in the Czech Realist and Naturalist Short-Story (1985)
• Úderem tepny (1986)
• Christo Botev (1990)
• Studie o české literatuře na přelomu století (1991)
• Václav Černý – Život a dílo (1996)
• Hospody a pivo v české společnosti (1997)
• Rok 1947 (1998)
• Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000)
• Bítov '99 (2000)
• Návraty k velkým (2000)
• František Langer na prahu nového tisíciletí (2000)
• U jednoho stolu (2000)
• Zlatá šedesátá (2000)
• Deset let poté (2000)
• Krok k autorské existenci (2002)
• Miscellanea theatralia (2005)
• Škvorecký 80 (2005)
• Studia Moravica IV. Symposiana (2006)
• Vladimír Holan a jeho souputníci (2006)
• Rozprava o současné poezii (2006)
• Prostor v jazyce a v literatuře (2007).

• K. Bednář. Sladkost hořkosti (výbor, 1987)
• F. Gellner. Teplo zhaslého plamene (výbor, 1989)
• Jan Neruda 1991 (sb., 1992)
• Poezie: antologie básnických textů (čítanka pro 6.-9. třídu základní školy) (1993, s J. Hrabákovou a A. Stejskalovou)
• Autenticita a literatura (1999)
• Báseň mého srdce (2005, s N. Richtrovou a K. Pioreckým).

• BRADBURY, Malcolm a kol. Atlas literatury. Literární toulky světem. (2003)

• BÍLEK, Petr A. „Generace“ osamělých běžců. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. s. 56–58. ISBN 80-202-0263-3.
• JANOUŠEK, Pavel a spol. Dějiny české literatury 1945–1989. IV. díl: 1969–1989. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007–2008. ISBN 978-80-200-1631-7.
• Kdo je kdo: obec spisovatelů. Praha: Modrý jezdec, 1996. s. 88–89. ISBN 80-901631-4-9.
• MACHALA, Lubomír. Panorama polistopadové české literatury. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3270-0.

• Česká literatura v letech 1945–1990
• Seznam českých spisovatelů

• Osoba Vladimír Křivánek ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Křivánek