Zdena Bratršovská

Narodila se 13. května 1951 v Praze v rodině ekonoma a úřednice. V mládí navštěvovala baletní školu v Ústí nad Labem, kde žila až do maturity. V lednu 1969 zorganizovala pěší pochod studentů SVVŠ z Ústí do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Zapsala se na Filozofickou fakultu UJEP v Brně (dnešní Filozofická fakulta Masarykovy univerzity), obor sociologie-historie, ale studia po roce zanechala.

V letech 1970–1972 se stala členkou experimentální scény Bílé divadlo, které založil František Hrdlička a které vedl společně s režisérem Milošem Horanským. Tento soubor byl prvou alternativní scénou v Česku. Prostřednictvím improvizace hledal podprahové zdroje tvořivosti a zároveň fungoval jako antropologická laboratoř; členové souboru zkoušeli v poloilegálních podmínkách (nejdéle v břevnovském zámečku Kajetánka a v Chebu). V roce 1972 musel soubor svou činnost z politických důvodů přerušit.

Od roku 1974 zahájili Zdena Bratršovská a František Hrdlička svou literární spolupráci, která trvá dodnes. Jejich prozaický debut Sebranci z roku 1975 koloval jako samizdat mezi studenty a trampy (po roce 1990 vyšel ve třech oficiálních vydáních). Zdena Bratršovská debutovala souborem veršů Džbán bez ucha, který překvapivě prošel cenzurou. Během normalizace žila v Praze; vystřídala řadu zaměstnání, v nichž nebylo nutné spolupracovat s komunistickým režimem (topička, uklízečka, skladnice, archivářka). Od roku 1983 byla ve svobodném povolání.[1][2]

V roce 1990 byla jmenována do výboru Českého literárního fondu, Obce spisovatelů a PEN klubu. V letech 1990 se spolu s Františkem Hrdličkou aktivně věnovali publicistické činnosti (psali fejetony, eseje a recenze, nejčastěji pro LN, Literární noviny, Tvar, Občanský deník, Český deník), přispívali do Českého rozhlasu (Živá slova, Pro tento čas, Excerpta) a natočili několik televizních dokumentů. Oba autoři byli vždy bezpartijní.

Jejich dílo je obsáhlé a žánrově pestré. Kritici hovoří o magickém realismu, o dramatickém spádu a psychologické přesvědčivosti. Náměty příběhů jsou vesměs fiktivní, výjimku tvoří jen autobiografické vyprávění O kočkách a lidech. Jejich prózy byly přeloženy do slovenštiny, do němčiny, do angličtiny a do finštiny. Ukázky ze své tvorby četli na Slovensku, v Německu, v Holandsku,[3] v Kanadě a v USA.

• prémie Českého literárního fondu za sbírku Městské šance, 1986
• tvůrčí odměna Českého literárního fondu za Sebrance, 1992
• tvůrčí stipendium Künstledorf Schöppingen, 1998
• tvůrčí stipendium Hawthornden Castle, 1998
• ocenění v mezinárodní soutěži Münsteraner Literaturmeisterschaft za Samé milé pitvorky, 1998
• mimořádná odměna Nadace ČLF za Zprávu o Bílém divadle, 1999

• Kdo je kdo (několik vydání 1991-92)
• Modrý jezdec 1994-95
• Agentura Kdo je kdo, Michal Třeštík, 1998 a 2002
• Kdo je kdo v Obci spisovatelů, 1996 a 2005
• Panorama české literatury, 1994
• Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 1999 + doplněná internetová verze téhož titulu
• Přehledné dějiny literatury III, 1997
• Slovník českých spisovatelů, 2000
• Cesty českého amatérského divadla, 1998
• Slovník alternativního divadla, 2000
• Česká literatura ve zkratce 2001
• Kdo je kdo, osobnosti české současnosti, 2002

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zdena Bratršovská
• Zdena Bratršovská ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Český rozhlas – minutové hry Archivováno 10. 9. 2018 na Wayback Machine
• Knihovna Václava Havla – O Bílém divadle na Hrádečku