Umberto Maglioli

Umbeto Maglioli se narodil 5. června 1928 v městečku Bioglio na úpatí biellských Alp. Od mládí se učil od Giovanni Bracca, který se narodil v nedaleké Bielle. Poprvé si vyzkoušel závodní vůz v roce 1948, pod dozorem svého učitele. O rok později již startuje ve formuli 2 s vozem Cisitalia D46,[1] který je poháněný agregátem Fiat. Jedná se o závod v okolí jezera Garda na 2x 8 kol, vypsaný pro vozy formule 2. Umberto se do závodu nakonec neprobojoval, přes síto kvalifikace neprošli i mnohem slavnější jména té doby, Felice Bonetto, Hans Stuck či Maria Teresa de Filippis.[2]

Více než monoposty jsou mu souzeny sportovní speciály, což prokázal již při svém premiérovém závodě sportovních vozů v Palermu. S vozem Lancia D20[3] zvítězil v absolutním pořadí. Ten rok zápolí nejen se soupeři, ale především s poruchovostí svých vozů, když nedokončil jubilejní 20. ročník slavného Mille Miglia. O měsíc později stojí již na své čtvrté Targa Florio, v roce 1948, při svém debutu, to se jelo ještě na velkém okruhu Giro di Sicilia, dojel s vozem Lancia Aprilia, osmý. Lancia Aurelia B20, kterou mu v továrně vyladili, běžela po okruhu Madonie, jak hodinky a mladý Umberto si počínal jako by zde závodil odjakživa. Byl již mezi prvními, když z trati vyjel zkušený Piero Taruffi a posléze odstoupil vítěz předešlého ročníku Felice Bonetto, cestu za vítězstvím mu nezmařila ani prudká bouřka. Teprve 25letý Maglioli vstoupil mezi legendy. Svou první účast v Le Mans, končí po 117 kolech, když ho zradila elektrika vozu Lancia D20, spolehlivost vozů Lancia měla vliv na jeho rozhodnuti odejít ke konkurenčnímu Ferrari. Enzo Ferrari mu otevřel nové možnosti a hlavně cestu do formule 1. První grand prix si odbil v Itálii na Monze, kde Scuderia Ferrari slavila svůj již druhý titul a konkurovat Ascarimu, Farinovi, Villoresimu nebo Hawthornovi, navíc s vozem, který chtěl Enzo vyzkoušet pro nadcházející sezónu. Ferrari vládlo automobilovému sportu a umožnilo Magliolimu ochutnat z jeho slávy. Na 12hodinový závod do Pesary, připravilo Magliolimu vítězné Ferrari 4500 a stejně úspěšný vůz Ferrari 375 pro Guadalupu.

Enzo byl spokojený a prodloužil Umbertovi kontrakt až do konce roku 1955. Ale ještě v roce 1954 stihl mladý jezdec získat řadu vavřínů. Již v lednu odcestoval se Scuderii do Argentiny, k prvnímu závodu formule 1 Grand Prix Argentiny, kde Maglioli skončil na 9. místě. O týden později se na stejné trati jel závod na 1000 km a posádka vozu Ferrari 375MM Farina Maglioli nenechala nikoho na pochybách, že vítězství v Gran Premio di Puebla 1954, bylo věcí náhody. Velice úspěšné vozy Ferrari 375 a 750 dovezly Maglioliho k vítězství v Grand Prix Imoly, Grand Prix Supercortemaggiore, Circuito di Senigallia a Carrera Panamericana. Ve formuli 1 po devátém místě z úvodu sezóny, získává Umberto sedmé místo ve Švýcarsku a třetí místo v Itálii, kde musel vůz přenechat Gonzalezovi.

Rok 1955 zahájil třetím místem v Grand Prix Argentiny F1 a poprvé je úspěšný i na Mille Miglia, když nestačí jen na bezkonkurenční vozy Mercedes, Stirlinga Mosse a Juana Manuela Fangia. Vylepšená verze Ferrari 375 M dovezla Umberta k vítězství v Mugellu, v závodě Aosta – Gran San Bernardo a podruhé ve 12hodinovém závodě v Pecaře.

V roce 1956 se vydává na nesnadnou cestu, nechává bránu Maranella za sebou a míří do soukromých stájí, aby nakonec střídal tovární Maserati a Porsche. S vozem Porsche 1500 získává prvenství ve třídě na Nürburgringu při závodě na 1000 km v absolutním pořadí je čtvrtý. S vozem Porsche Spyder se vrací na Sicilii, aby tu podruhé triumfálně zvítězil. Maserati mu nabídlo návrat do formule 1, ale ani jeden ze tří závodu pro závadu na voze nedokončil. Grand Prix Itálie 1956 je proto jeho posledním závodem formule 1.

Ve snaze dobýt konečně vrchol na Mille Miglia, nastupuje s vozem Porsche proti značné přesile italských vozů, v závodě nakonec končí pátý s téměř hodinovou ztrátou na trojici vozů Ferrari. Mille Miglia roku 1957 byla ve stínu tragické smrti pilota Ferrari, Alfonsa de Portaga. Od tohoto okamžiku je Maglioli jak vyměněný, na trati se mu nedaří jde od týmu k týmu a do sezóny 1958 vůbec nenastoupí. V dalších letech se trápí s nevýraznými vozy. Průlom nastává v roce 1963, kdy se vrátil k Ferrari, na Targa Florio startuje ještě s Porsche a je sedmý. Ale na Nürburgringu a v Le Mans je s Ferrari pokaždé třetí.

Sezónu 1964 zahájil vítězstvím v závodě na 12 hodin Sebringu s vozem Ferrari 275P, na Targa Florio je šestý. V roce 1965 se v sicilském závodě dere o vítězství, ale závodu kralují Nino Vaccarella a Lorenzo Bandini, Maglioli je se svým Porsche třetí. Pro další roky začíná spolupráce s týmem Scuderia Brescia Corse, který připravuje vozy Ford GT40, se kterým se Maglioli spíše pere než získává další vavříny. Na ty si musí počkat do sezony 1968 a 1969, kdy na své oblíbené Targa Florio získává své třetí vítězství respektive druhé místo. Na Targa Florio se roku 1970 uzavírá i Maglioliho pestrá a úspěšná sportovní kariéra.

Umberto Maglioli zemřel 6. února 1999 v Monze, bylo mu 70 let.

* Střídal ho José Froilán González

† Střídal ho Giuseppe Farina a Maurice Trintignant

‡ Střídal ho Jean Behra

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Umberto Maglioli na Wikimedia Commons
• Biografie jezdce na Targa Florio^{[nedostupný zdroj]}
• Fotografie z roku 1955^{[nedostupný zdroj]}
• Vzpominka na Maglioliho