Tušimice

Tušimice (německy Tuschmitz) jsou malá vesnice, část města Kadaň v okrese Chomutov. Nachází se asi 4,5 kilometru východně od Kadaně. Vedla tudy železniční trať Březno u Chomutova – Kadaň-Prunéřov. V roce 2011 zde trvale žilo 142 obyvatel.[2]

Tušimice
Jeden ze dvou panelových domů
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecKadaň
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°22′33″ s. š., 13°19′42″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel142 (2011)[1]
Katastrální územíTušimice (20,88 km²)
Nadmořská výška310 m n. m.
PSČ432 01
Počet domů9 (2011)[1]
Tušimice
Další údaje
Kód části obce171905
Kód k. ú.771899
Zaniklé obce.cz94
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tušimice je také název katastrálního území o rozloze 20,88 km².[3] V katastru leží také elektrárna Tušimice II a před svou likvidací zde stála i elektrárna Tušimice I.

Název

Název vesnice je odvozen ze jména Tušima ve významu ves lidí Tušimových. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech Tussiemycz (1352), de Thuschmicz (1368), in Tussimicz (1410), Tussemicze (1431), in Tussenniczi (1449), in Tussnieczich (1466), Tussmicze (1606), Tussnicze (1629) nebo Tuschmitz (1787).[4]

Historie

U vesnice se nacházel vrch s nadmořskou výškou 310 metrů tvořený porcelanitem. Na jeho výběžku byl archeologickým výzkumem nalezen pravěký hrob kultury se šňůrovou keramikou, keramické střepy a sídlištní jámy z období únětické kultury. Je možné, že v době na rozhraní únětické a mohylové kultury, bylo místo opevněno příkopem. Lokalita zanikla v důsledku těžby uhlí.[5]

V roce 1963 proběhl u vesnice archeologický výzkum, který na ploše jednoho hektaru odkryl desítky pravěkých šachet, ve kterých se před šesti tisíci lety těžil křemenec.[6]

Středověk a novověk

První písemná zmínka o Tušimicích pochází z roku 1352, ale podle německojazyčné vlastivědné literatury vesnice existovala už před rokem 1261.[7]

Nejméně do poloviny sedmnáctého století byly Tušimice rozděleny na dvě části. Jedna původně patřila k perštejnskému panství pánů ze Šumburka. Když se roku 1431 dělili bratři Aleš a Vilém o majetek, připadla tato část k Vilémem nově založenému hradu Šumburk. S ním ji v roce 1449 získal Vilém z Ilburka a o čtyři roky později ji prodal Fictumům. Nejspíše ještě ve druhé polovině patnáctého století byl jejich díl vsi připojen Mikulášem II. Hasištejnským z Lobkovic k hasištejnskému panství. To roku 1606 koupil Linhart Štampach ze Štampachu, kterému v té době patřilo panství Ahníkov. Jeho syn Linhart mladší ze Štampachu přišel o majetek za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620. Ahníkov potom i s Tušimicemi roku 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic.[7]

Majitelem druhé části vesnice býval grünhainský klášter. Roku 1536 zanikl, jeho majetek získal hrabě Albrecht Šlik a dlouhou dobu se o něj soudil se saským kurfiřtem. Spor nakonec dopadl ve prospěch hraběte Šlika, který původně klášterní majetek později postoupil královské komoře. Od ní jej získal do zástavy Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, majitel Chomutova.[7] Při prodeji chomutovského panství roku 1606 byla příslušná část Tušimic oceněna na poměrně nízkou částku 3 416 kop a 31 grošů a stala se částí poláckého panství. Podle berní ruly z roku 1654 v této části žilo devět sedláků, šest chalupníků a tři rodiny bez majetku. Sedlákům patřilo celkem 39 potahů, 25 krav, 36 jalovic, 84 ovcí, 71 prasat a dvě kozy. Chalupníci měli jen šest potahů, deset krav, šest jalovic, 22 ovcí, osmnáct prasat a jednu kozu. Jedenz nich provozoval hospodu a dva pracovali jako krejčí. Pěstování pšenice a žita na úrodných polích spolu s chovem dobytka představovaly hlavní zdroj obživy obyvatel.[8]

Martinicům se podařilo spojit obě části Tušimic, které poté podle Tereziánského katastru patřily ke spojenému panství Ahníkov – Prunéřov.[8]

Devatenácté století

V polovině padesátých let devatenáctého století byly u Tušimic otevřeny malé hnědouhelné doly Antonín Florián, Ferdinand a Karel Josef s roční produkcí 150–600 tun uhlí. Ještě před nimi se uhlí těžilo také ve starším dole Michal Prokop. Na konci šedesátých let nechal kníže Josef Osvald Thun otevřít asi jeden kilometr severovýchodně od vesnice důl Josef Oswald. V nejlepším období v něm pracovalo padesát horníků, kteří sedmdesát metrů hlubokou šachtou dobývali zejména prostřední ze tří uhelných slojí. Uhlí se prodávalo ve stanicích železniční trati z Března do Plzně. Do ukončení provozu se v dole vytěžilo asi 400 000 tun uhlí. Druhým významným tušimickým podnikem byl důl Jan otevřený v roce 1919. Vzhledem k vysokému sklonu části hlavní sloje byla výtěžnost dolu nízká, a ten byl v roce 1927 uzavřen při celkové produkci asi 150 000 tun uhlí.[9]

Učitel v Tušimicích býval už roku 1748. Školní budova pocházela z roku 1883 a zdejší školu navštěvovaly také děti z Prahel, Vrchnice a Lužice. Vznikly zde také česká škola a mateřská škola. Od sedmdesátých let devatenáctého století měly Tušimice vlastní zastávku na železniční trati z Března do Prunéřova.[8]

Dvacáté století

Na začátku druhé světové války v roce 1939 byl v hostinci zřízen zajatecký tábor pro Poláky a později pro francouzské zajatce, kteří pracovali na zdejších statcích. Celkem se v táboře vystřídalo asi osmdesát lidí, ale běžně v něm žilo 24–30 osob. Po válce došlo k vysídlení Němců, čímž se počet obyvatel vesnice snížil přibližně o třetinu z předválečného stavu.[10]

Před svým zánikem vesnice mívala nepravidelnou náves s rybníkem a novorenesanční budovou školy.[11] Stávala v údolí Lužického potoka asi dva kilometry severovýchodně od zástavby z druhé poloviny dvacátého století.[12] Zanikla na počátku sedmdesátých let dvacátého století v důsledku těžby hnědého uhlí v prostoru lomu Nástup – Tušimice. Název vesnice se přenesl na elektrárny Tušimice I a Tušimice II, u kterých byly postaveny rozsáhlé skleníky a několik domů pro zaměstnance elektrárny.[10]

Přírodní poměry

Nejvyšší teplota vzduchu byla naměřena 13. srpna 2003, kdy dosáhla 37,9 °C. K rekordnímu minimu teplota klesla 29. prosince 1996, kdy dosahovala −21 °C. Sníh zde leží průměrně 34 dnů v roce.[13]

V katastrálním území Tušimic se nachází dvě chráněná území. Na severním břehu nechranické přehrady to je přírodní rezervace Běšický chochol a koryto Ohře mezi Kadaní a vodní nádrží lemuje přírodní památka Želinský meandr.[12] Na odkaliště tušimické elektrárny, severozápadně až severovýchodně od Běšického chocholu, roste silně ohrožený slanobýl obecný pravý (Salsola tragus subsp. tragus).[14]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 320 obyvatel (z toho 166 mužů), z nichž bylo dvacet Čechoslováků a 300 Němců. Kromě jednoho člověka bez vyznání byli římskými katolíky.[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 310 obyvatel: 39 Čechoslováků a 271 Němců. S výjimkou devíti evangelíků, jednoho člena církve československé a deseti lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů[17]
18691880189019001910192119301950196119701980199120012011
Obyvatelé 18628228129527232031014918890.111110142
Domy 29424046444554439226.669

Obecní správa

Po zrušení poddanství se Tušimice roku 1850 staly samostatnou obcí. Roku 1953 se částí obce stala Lužice a v roce 1960 Prahly, Milžany, Vrchnice a Přezetice.[8] Po zániku vsi bylo její katastrální území připojeno ke Kadani.[10] Úředně vesnice zanikla 4. února 1972 a jako část obce Kadaň byly Tušimice obnoveny od 1. dubna 1999.[18]

Pamětihodnosti

Dominantou vesnice byl empírový kostel svatého Michaela archanděla z roku 1823[19] zbořený v roce 1972.[20] Před ním stála barokní socha svatého Jana Nepomuckého z let 1723–1724 od J. K. Vettera,[19] která byla po zániku vesnice přesunuta do kostela svatého Václava ve Vysočanech a odtud přemístěna pod kostel svatého Václava ve Strupčicích.[21]

Odkazy

Reference
  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Historický lexikon obcí ČR 1869–2005 [online]. Český statistický úřad, 2007-03-03 [cit. 2010-03-22]. S. 376, 377, záznam 13-8. Dostupné online.
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-27.
  4. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 402.
  5. SMRŽ, Zdeněk. Výšinná naleziště pravěku až raného středověku v okrese Chomutov. Památky, příroda, život. 1991, roč. 23, čís. 1, s. 4–9.
  6. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 60. Dále jen Dějiny hornictví.
  7. BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl II. V povodí Lužického a Prunéřovského potoka. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 44 s. Kapitola Tušimice, s. 42. Dále jen Binterová (1996).
  8. Binterová (1996), s. 43.
  9. Dějiny hornictví, str. 122, 134, 140
  10. Binterová (1996), s. 44.
  11. Binterová (1996), s. 41.
  12. Seznam.cz. Turistická a historická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2020-11-01]. Dostupné online.
  13. Stanice – Tušimice, aktuální teplota, rekordy, archiv, průměry [online]. In-počasí. Dostupné online.
  14. ONDRÁČEK, Čestmír. Halofilní rostliny na Chomutovsku. Současný stav populací a lokalit slanomilných rostlin, vzácné a významné složky chomutovské květeny. Památky, příroda, život. Oblastní muzeum v Chomutově, 2019, roč. 51, s. 22–23. ISSN 0231-5076. ISBN 978-80-87898-21-5.
  15. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 248.
  16. Statistický lexikon obcí v Republice Československé česká. Svazek I. Země. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 133.
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Okres Chomutov. Dostupné online.
  18. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 586. Dostupné online.
  19. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek IV. T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Tušimice, s. 120–121.
  20. Kostel sv. Michala [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2014-01-04]. Dostupné online.
  21. KUDRNÁČ, A. Přemístění plastik z vysočanského depozitáře do Strupčic. Památky, příroda, život. 1977, roč. 9, čís. 1, s. 26–28.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.