Lužice (Kadaň)

Název vesnice je odvozen jako zdrobnělina ze slova lůžě, louže. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Luzicz (1454), Lusycz (1536), Luschicz (1561) Luchitz (1787) nebo Luschitz (1846).[3]

První písemná zmínka o Lužici pochází z roku 1239. Vesnice bývala královským lénem, které roku 1352 získali páni ze Šumburka. Dalšími majiteli byli v šestnáctém století Fictumové a na počátku sedmnáctého století Volf z Wolfsberku, který roku 1604 Lužici prodal městu Kadaň. Město ji poté spravovalo prostřednictvím svého milžanského statku.[4]

V polovině sedmnáctého století byla Lužice v důsledku třicetileté války ve špatném stavu. Podle berní ruly z roku 1654 ve vsi byly tři šosovní statky, ale jejich dvory byly pusté. Tři zdejší sedláci měli čtyři potahy, tři krávy, pět jalovic a sedm prasat. Na polích se pěstovala pšenice. Roku 1694 město Lužici vyčlenilo jako samostatný statek, ke kterému patřil rybník a přibližně 370 strychů půdy. Rybník i pozemky byly odděleny od Vadkovic.[4]

Od roku 1756 patřil lužický statek kadaňskému Bratrstvu svatého Růžence. Po jeho zrušení se majitelé často střídali. Roku 1787 vesnici koupil hrabě František Xaver z Auersperku, po něm ji postupně vlastnilo několik kadaňských měšťanů a v roce 1818 byl majitelem Ignác Schreiter ze Schwarzenfeldu. Od jeho syna Adolfa statek koupil hrabě Karel z Wolkenstein-Trotsburku, kterému patřil mimo jiné ahníkovský zámek. Hrabě nechal v letech 1870–1872 v Lužici postavit novogotický zámek.[4]

Mezi vesnicí a Tušimicemi se nacházely štěrkové lomy, ve kterých se sbíraly porcelánové jaspisy.[5] V devatenáctém století se v okolí rozšířilo ovocnářství a ve správním území obce roku 1860 rostlo 13 806 stromů. Mnoho jich pomrzlo během zimy na přelomu let 1928 a 1929, kdy teploty klesly až na −35 °C.[4]

Lužický velkostatek patřil k Ahníkovu až do roku 1880, kdy jej koupila Marie Procházková a od ní v roce 1893 hrabě Bedřich Westphalen-Fürstenberk. Daroval jej jako věno své dceři, která se provdala za Alfreda Hoyosce a jejich rodina jej vlastnila až do roku 1945. Bývalý zámeček v padesátých letech dvacátého století sloužil jako budova politické školy a koncem téhož desetiletí byl upraven na internátní učňovskou školu, kterou provozoval kralupský důl Ludmila. V té době se už k vesnici přibližovaly povrchové hnědouhelné lomy, kvůli kterým vesnice roku 1972 zanikla.[4]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 118 obyvatel (z toho 60 mužů), z nichž bylo patnáct Čechoslováků, 92 Němců a jedenáct cizinců. Kromě devíti evangelíků byli římskými katolíky.[6] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 104 obyvatel: 21 Čechoslováků, 82 Němců a jednoho cizince. S výjimkou devíti evangelíků se hlásili k římskokatolické církvi.[7]

Po zrušení poddanství se Lužice roku 1850 stala samostatnou obcí, kterou zůstala až do roku 1953, kdy byla připojena k Tušimicím.[4] Úředně byla jako část obce zrušena 4. února 1972.[8]