Lužice (Kadaň)

Lužice (německy Luschitz) je zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Nacházela se v nadmořské výšce 273 m[1] asi 6,5 kilometru východně od Kadaně. Nejbližší sousední vesnicí byly Tušimice, které se nacházely asi o půl kilometru dál na severovýchod[2] a ke kterým Lužice jako část obce patřila. Vesnice zanikla v roce 1972 v souvislosti s těžbou hnědého uhlí v prostoru lomu Nástup.

Lužice
Lokalita
Charakterzaniklá vesnice
ObecKadaň
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°23′3″ s. š., 13°21′40″ v. d.
Základní informace
Katastrální územíTušimice (20,88 km²)
Nadmořská výška273 m n. m.
Lužice
Další údaje
Zaniklé obce.cz47
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Název

Název vesnice je odvozen jako zdrobnělina ze slova lůžě, louže. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Luzicz (1454), Lusycz (1536), Luschicz (1561) Luchitz (1787) nebo Luschitz (1846).[3]

Historie

První písemná zmínka o Lužici pochází z roku 1239. Vesnice bývala královským lénem, které roku 1352 získali páni ze Šumburka. Dalšími majiteli byli v šestnáctém století Fictumové a na počátku sedmnáctého století Volf z Wolfsberku, který roku 1604 Lužici prodal městu Kadaň. Město ji poté spravovalo prostřednictvím svého milžanského statku.[4]

V polovině sedmnáctého století byla Lužice v důsledku třicetileté války ve špatném stavu. Podle berní ruly z roku 1654 ve vsi byly tři šosovní statky, ale jejich dvory byly pusté. Tři zdejší sedláci měli čtyři potahy, tři krávy, pět jalovic a sedm prasat. Na polích se pěstovala pšenice. Roku 1694 město Lužici vyčlenilo jako samostatný statek, ke kterému patřil rybník a přibližně 370 strychů půdy. Rybník i pozemky byly odděleny od Vadkovic.[4]

Od roku 1756 patřil lužický statek kadaňskému Bratrstvu svatého Růžence. Po jeho zrušení se majitelé často střídali. Roku 1787 vesnici koupil hrabě František Xaver z Auersperku, po něm ji postupně vlastnilo několik kadaňských měšťanů a v roce 1818 byl majitelem Ignác Schreiter ze Schwarzenfeldu. Od jeho syna Adolfa statek koupil hrabě Karel z Wolkenstein-Trotsburku, kterému patřil mimo jiné ahníkovský zámek. Hrabě nechal v letech 1870–1872 v Lužici postavit novogotický zámek.[4]

Mezi vesnicí a Tušimicemi se nacházely štěrkové lomy, ve kterých se sbíraly porcelánové jaspisy.[5] V devatenáctém století se v okolí rozšířilo ovocnářství a ve správním území obce roku 1860 rostlo 13 806 stromů. Mnoho jich pomrzlo během zimy na přelomu let 1928 a 1929, kdy teploty klesly až na −35 °C.[4]

Lužický velkostatek patřil k Ahníkovu až do roku 1880, kdy jej koupila Marie Procházková a od ní v roce 1893 hrabě Bedřich Westphalen-Fürstenberk. Daroval jej jako věno své dceři, která se provdala za Alfreda Hoyosce a jejich rodina jej vlastnila až do roku 1945. Bývalý zámeček v padesátých letech dvacátého století sloužil jako budova politické školy a koncem téhož desetiletí byl upraven na internátní učňovskou školu, kterou provozoval kralupský důl Ludmila. V té době se už k vesnici přibližovaly povrchové hnědouhelné lomy, kvůli kterým vesnice roku 1972 zanikla.[4]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 118 obyvatel (z toho 60 mužů), z nichž bylo patnáct Čechoslováků, 92 Němců a jedenáct cizinců. Kromě devíti evangelíků byli římskými katolíky.[6] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 104 obyvatel: 21 Čechoslováků, 82 Němců a jednoho cizince. S výjimkou devíti evangelíků se hlásili k římskokatolické církvi.[7]

Vývoj počtu obyvatel a domů[1]
1869188018901900191019211930195019611970
Obyvatelé 106120107126118118104726227
Domy 131316161212118.5

Obecní správa

Po zrušení poddanství se Lužice roku 1850 stala samostatnou obcí, kterou zůstala až do roku 1953, kdy byla připojena k Tušimicím.[4] Úředně byla jako část obce zrušena 4. února 1972.[8]

Odkazy

Reference

  1. Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850–1970 (1. díl). Svazek 1. Praha: Federální statistický úřad, 1978. S. 462, 463.
  2. Seznam.cz. Historická mapa z 19. století [online]. Mapy.cz [cit. 2015-07-14]. Dostupné online.
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam změny. Svazek II. CH–L. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1949. 706 s. S. 700–701.
  4. BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl II. V povodí Lužického a Prunéřovského potoka. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 44 s. Kapitola Lužice, s. 19–21.
  5. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 89.
  6. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 247.
  7. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 132.
  8. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 309. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.