Tchořík skvrnitý

Tchořík skvrnitý (Vormela peregusna) je druh malého savce z čeledi lasicovití.

Tchořík skvrnitý
Tchořík skvrnitý (Vormela peregusna)
Stupeň ohrožení podle IUCN

zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďlasicovití (Mustelidae)
RodVormela
Binomické jméno
Vormela peregusna
Güldenstädt, 1770
Mapa rozšíření (zeleně)
Mapa rozšíření (zeleně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žije na sušších pastvinách od jihovýchodní Evropy po západ Číny. Podobně jako ostatní členové čeledi lasicovití, i tchořík skvrnitý při ohrožení vylučuje silný sekret. IUCN vede tchoříka jako zranitelný druh, jenž je ohrožován ztrátou stanovišť (přeměna na zemědělskou půdu, dezertifikace), trávením své kořisti rodenticidy a lovem.[2]

Popis

Tělo tchoříka skvrnitého je dlouhé 29 až 48 cm (i s hlavou). Má výrazné uši. Končetiny jsou krátké, drápy na nich jsou dlouhé a silné. Zatímco na ocase, jenž měří 14 až 20 cm, je srst dlouhá, na zbytku těla je krátká. Na tváři má černé a bílé skvrny s černým pásem přes oči a bílou skvrnou na ústech. Srst je žlutá a hustě strakatá s nepravidelnými červenými a hnědými skvrnami. Ocas je tmavě hnědý až nažloutlý. Břišní část a končetiny jsou tmavě hnědé.[3] Samice váží 295 až 600 g, samci 320 až 715 g.[4][3]

Rozšíření

Vyskytuje se od jihovýchodu Evropy k Rusku a Číně. To zahrnuje země jako Bulharsko, Gruzie, Turecko, Rumunsko, Libanon, Sýrie Jordánsko, Izrael, Palestina, Arménie, Írán, Afghánistán, severozápadní Pákistán, bývalé země Jugoslávie, Mongolsko, Čína, Kazachstán a na sever do sibiřských stepí. V roce 1998 byl zaznamenán i na Sinajském poloostrově v Egyptě.[5]

Ekologie a chování

Biotop

Žijí v otevřených pouštích, polopouštích, vyprahlých skalních územích, ve náhorních údolích, nížinných pohořích, stepích a suchých subtropických křovitých lesích. Vyhýbají se hornatým územím.[6][7][8] Byli spatřeni i v zemědělských oblastech.[6]

Na odpočinek a rozmnožování používají nory i ostatních hlodavců (např. druhů Rhombomys opinus a Meriones libycus). Mohou si vyhrabat vlastní noru nebo přebývat v zavlažovacích tunelech.[6][7] V zimě si noru vyloží trávou.[9]

Chování

Tchořík je aktivní zejména během rána a podvečer.[9][10][8] Jeho zrak je slabý a spoléhá se především na lépe vyvinutý čich.[7] Nevydává spoustu zvuků, většinou jde o pronikavý výstražný výkřik, vrčení a dlouhý povolný pískot.[9]

Je to samotářský tvor. Pohybuje se zejména ve svém 0,5 až 0,6 km2 velkém teritoriu. V úkrytu zůstává sám a při setkání s konkurencí je agresivní.[11] Dokáže dobře šplhat.

Když zpozorní, postaví se na své nohy, ohne záda a obtočí přes něj ocas na kterém zježí srst. Také pozvedne hlavu, obnaží zuby a vydá pronikavý a krátký sykot.[7][8] Pokud se cítí ohrožen, dokáže vyloučit smradlavý sekret z análních žláz pod ocasem.[8]

S předními tlapami hrabou nory a na vytahování překážek (např. kořenů), používají zuby. [12]

Rozmnožování

Páří se od března do června.[4][10] Březost v sobě zahrnuje odloženou nidaci a je dlouhá od 243 do 327 dnů.[4] Porod byl zpozorován od konce ledna do poloviny března.[4][8] Délka těhotenství umožňuje samici zvolit vhodný termín, například při hojnosti potravy.[4] Rodí 4 až 8 mláďat.[10][6][8] O mláďata se stará pouze samice. Oči otevírají přibližně po 38–40 dnech, kojené jsou do 50–54 dnů a matku opouštějí po 61–68 dnech. [4]

Potrava

Živí se veverkami, křečky, hraboši, krtky, myšmi domácími a ostatními hlodavci. Žerou i malé zajíce, ptáky, ještěrky, ryby, žáby, slimáky, hmyz (např. brouky nebo cvrčky) ale pojídají i ovoce a trávu.[4][10][9][6][7] Byly zaznamenány i případy, kdy jedli domácí drůbež jako např. slepice a holuby nebo kradli uzené maso a sýr.[10][13][14]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tchor škvrnitý na slovenské Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]
  2. MARAN, Tiit; KRANZ, Andreas; ABRAMOV, Alexei. Vormela peregusna. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2016 [cit. 2020-11-26]. Dostupné online.
  3. Gorsuch, W.; Larivière, Serge (2005). "Vormela peregusna". Mammalian Species 779: 1–5. doi:10.1644/779.1.
  4. Ben-David, M. (1998). "Delayed implantation in the marbled polecat, Vormela peregusna syriaca (Carnivora, Mustelidae): evidence from mating, parturition, and post-natal growth". Mammalia 62 (2): 269–283. DOI:10.1515/mamm.1998.62.2.269. Archivováno 25. 7. 2020 na Wayback Machine
  5. Saleh, M. A., and M. Basuony (1998). "A contribution to the mammalogy of the Sinai Peninsula". Mammalia 62 (4): 557–575. DOI:10.1515/mamm.1998.62.4.557. Archivováno 25. 7. 2020 na Wayback Machine
  6. Novikov, G.A. (1962). Carnivorous mammals of the fauna of the USSR. Jerusalem: Israeli Program of Scientific Translation,. ISBN 0-7065-0169-1.
  7. Roberts, T.J. (1977). The mammals of Pakistan. England: Ernest Benn Limited. ISBN 0-19-579568-7.
  8. Stroganov, S.U. (1969). Carnivorous mammals of Siberia. Jerusalem, Israel: Israeli Program of Scientific Translation. ISBN 0-7065-0645-6.
  9. MacDonald, D.; Barrett, P. (1993). Mammals of Britain and Europe. New York: Harper Collins Publishers. ISBN 0-00-219779-0.
  10. Harrison, D. (1968). Mammals of Arabia Volume 2. London: Ernest Benn Limited.
  11. Ben-David, M. (1988). The biology and ecology of the Marbled polecat, Vormela peregusna syriaca, in Israel. Israel: Tel-Aviv University.
  12. Akhtar, S. A. (1945). "On the habits of the marbled polecat, Vormela peregusna". Journal of Bombay Natural History Society 45: 142.
  13. Milenković; M. Pavnović, H. Abel, and H. J. Griffiths. "The marbled polecat, Vormela peregusna (Güldenstaedt 1770) in FR Yugoslavia and elsewhere". In H. J. Griffiths. Mustelids in a modern world: management and conservation aspects of small carnivore and human interactions. Leiden, Netherlands: Backhuys Publishers. pp. 321–329.
  14. Rifai, L. B., D. M. Al Shafee, W. N. Al Melhim, and Z. S. Amr (1999). "Status of the marbled polecat, Vormela peregusna (Gueldenstaedt, 1770) in Jordan". Zoology in the Middle East 17: 5–8.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.