Dezertifikace

Původně byla desertifikace chápána jako „proces přeměny úrodné půdy v poušť, obvykle v důsledku odlesňování, sucha nebo nevhodného/nezpůsobilého zemědělství“[6]. Vývojem byla tato nejrozšířenější definice, podle níž desertifikace zahrnovala fyzické rozšiřování pouští, odmítnuta[7]. V textu Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD) je dne desertifikace definována jako „degradace půdy v suchých, polosuchých a suchých subhumidních oblastech, a to v důsledku různých faktorů, včetně proměnlivosti klimatu a lidských činností“[8].

V průběhu geologické historie docházelo k přirozenému vývoji pouští. Nejznámější pouště světa vznikly v důsledku dlouhých časových intervalů vzájemného působení přírodních procesů. Během většiny těchto období se pouště zvětšovaly a zmenšovaly nezávisle na lidské činnosti[9]. Historické důkazy ukazují, že vážné a rozsáhlé poškození půdy, k němuž došlo před několika staletími v suchých oblastech, mělo tři epicentra: Středomoří, Mezopotámská nížina a Půdní plošinu v Číně, kde bylo husté osídlení.

Území ohrožená dezertifikací

Suché oblasti zabírají přibližně 40-41 % rozlohy Země a žije na nich více než 2 miliardy lidí[10][11]. Odhaduje se, že přibližně 10-20 % suchých oblastí je již degradováno a celková plocha postižená desertifikací se pohybuje mezi 6 a 12 miliony km². Přibližně 1-6 % obyvatel suchých oblastí tak žije v desertifikovaných oblastech a další miliarda lidí je desertifikací ohrožena[12].

Oblast Sahelu v Mali

Typickým příkladem desertifikace je rozšiřování pouští v oblasti Sahelu. V Sahelu můžeme v přímém přenosu vidět dopad globálního oteplování a lidské činnosti. Všechny oblasti nacházející se ve východní části Afriky (tj. v oblasti Sahelu) se vyznačují suchým klimatem, vysokými teplotami a nízkým množstvím srážek (300-750 mm srážek za rok). Sucha jsou v oblasti Sahelu pravidlem, ale ne v takové míře jako můžeme vidět dnes[13]. Podle některých studií přišla Afrika za posledních 50 let přibližně o 650 000 km² produktivní zemědělské půdy[14][15]. Šíření desertifikace v této oblasti je značné.

Vesnice Telly v Mali, oblast Sahel

Podnebí Sahary prošlo za posledních několik set tisíc let obrovskými výkyvy, přičemž každých 20 000 let[16] osciluje mezi vlhkými (pastviny) a suchými (pouštěmi). Tento jev je pravděpodobně způsoben dlouhodobými změnami severoafrického klimatického cyklu, který mění dráhu severoafrického monzunu, což je způsobeno přibližně 40 000 let starým cyklem, při němž se mění osový sklon Země v rozmezí 22° až 24.5°[17]. Některé statistiky ukázaly, že od roku 1900 se Sahara rozšířila o 250 km na jih v úseku dlouhém 6000 km od západu na východ[18]. Průzkum prováděný Výzkumným ústavem pro rozvoj prokázal, že to znamená, že se sucho v sahelských zemích rychle šíří. Na 70 % suchých oblastí se zhoršila kvalita a zmizely vodní zdroje, což vedlo k degradaci půdy. Úbytek svrchní půdy znamená, že rostliny nemohou pevně zakořenit a mohou být vyvráceny přívaly vody nebo silným větrem[19].

Desertifikace je podle některých výzkumů spojena se změnami teplot mořské povrchové vody. V oblasti Sahelu to způsobuje oteplování rovníkového Indického oceánu, který spolu s oteplováním jižní části Atlantského oceánu ovlivňuje monzunové období[20]. V důsledku oteplení mořské vody ve spojení s rapidním odpařováním vody z půdy zapříčiněné globálním oteplováním dochází v oblasti Sahelu k prodlužování období sucha[20][21].

Podle Úmluvy OSN by se v letech 1997-2020 muselo z pouštních oblastí subsaharské Afriky do severní Afriky a Evropy odstěhovat přibližně 6 milionů obyvatel Sahelu[19].

Příčiny desertifikace můžeme rozdělit do dvou kategorií v závislosti na tom, čím jsou vyvolány. První kategorií jsou přírodní činitelé, tedy jevy přirozené a druhou kategorií jsou činitelé antropogenní, tedy jevy ovlivněné člověkem a jeho činností. Mnohdy je těžké určit, jaký činitel desertifikaci ovlivňuje, protože desertifikace není většinou způsobena pouze jedním faktorem, ale kombinací více jevů.

Bezprostřední příčinou desertifikace je úbytek většiny vegetace. K tomu přispívá řada faktorů jako sucho, klimatické změny, obdělávání půdy pro zemědělství, nadměrná pastva a odlesňování kvůli palivu nebo stavebním materiálům. Vegetace hraje významnou roli při určování biologického složení půdy. Studie ukázaly, že v mnoha prostředích se rychlost eroze a odtoku exponenciálně snižuje s rostoucím vegetací[25]. Nechráněné, suché půdní povrchy jsou odnášeny větrem nebo odplavovány přívalovými povodněmi, přičemž zůstávají neúrodné spodní vrstvy půdy, které se na slunci stávají pouhou neproduktivní a neúrodnou zpevněnou plochou. Mnozí vědci jako nejčastější příčinu desertifikace uvádí nadměrnou pastvu, tedy přílišnou spotřebu vegetace dobytkem nebo jinými hospodářskými zvířaty. V minulosti tento faktor nepředstavoval prakticky problém, a to především v důsledku kočovného způsobu života. Pastevci nezůstávali na jednom místě a lidé se tolik intenzivně nevěnovali zemědělství[26]. Existuje však domněnka, že když se naposledy Sahara změnila ze savany na poušť, bylo to částečně způsobeno nadměrným spásáním dobytkem místních obyvatel[27].

Pastýř vedoucí stádo ovcí přes poušť u Marrákeše, Maroko

Dalším faktorem, který ovlivňuje podobu krajiny (nejen v této oblasti), je přelidnění. Jedná se z pohledu rozšiřování pouští o jeden z nejnebezpečnějších faktorů, neboť lidská populace roste exponenciální rychlostí, což dále vede k již zmiňovanému nadměrnému spásání, ale i nadměrnému zemědělství a odlesňování. Hlavní důvod pro využívání intenzivního zemědělství je zejména snaha o maximalizaci výnosů[28], přičemž zvyšování produktivity vyžaduje mnohem více hnojiv, pesticidů a práce na údržbu strojů. Toto nepřetržité využívání půdy vyčerpává v půdě rychle živiny a způsobuje šíření desertifikace[29].

V důsledku desertifikace klesá hladina podzemních vod. Tento následek je nepříznivý jak pro veškerou faunu a flóru na daném území, tak samozřejmě i pro člověka. Lidé bez přísunu vody ani potravy nedokážou dlouhodobě existovat, což následně vede k nucené migraci[30]. V kontextu desertifikace při migraci obyvatel hovoříme o tzv. environmentálním uprchlictví.

Problému desertifikace se dlouhodobě věnuje např. zimbabwský vědec Allan Savory, výsledky jehož práce boří mýtus, že za dezertifikaci mohou četná stáda dobytka – podle jeho názoru, naopak, jejich trus a jimi udusaná nižší vegetace vytváří biologicky rozloženou vrstvu příznivou pro novou zeleň. V Burkině Faso se uplatňují levné jednoduché metody jako zaï, drobné kompostovací jámy umožňující výsadbu stromů.