Svatá Ludmila

Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnějšího rodu. Přemyslovci ovládali středočeský prostor a mocenskými výboji jejich vliv sílil. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech.

Je pravděpodobné, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli sehrávala i sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Do manželství Ludmila vstoupila asi jako čtrnáctiletá či patnáctiletá v roce 874 nebo 875.[1]

Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv.[1] Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly).[2] Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921[1]), z nichž oba později dosedli na knížecí stolec.

Relikviářová busta svaté Ludmily

Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách.

Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského knížete Svatopluka.

Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem Svatopluka někdy v roce 894.[1] Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupcem se stal mladší bratr Vratislav I.[1] Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.[3]

Svatá Ludmila odjíždí z Prahy na Tetín, Velislavova bible, kolem roku 1340

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.

Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Podle historika Dušana Třeštíka měl Ludmilu přemluvit kněz Pavel, aby prosadila podrobení Čech spojenectví bavorského vévody Arnulfa a východofranského krále Jindřicha I.[4] Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. (Nebo 16. září – slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1137.) Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem; snaha o to, aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristiánova legenda[5]), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.

• Kristiánova legenda (Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius.)
• Crescente fide Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana.
• Utrpení Ludmily Mučednice – Fuit in Provincia Bohemorum
• Gumpoldova legenda
• Factum est

Tunna a Gomon vyrážejí dveře a škrtí svatou Ludmilu šálou. Pak andělé odnášejí její tělo na nebesa. Vyobrazení z latinského překladu Dalimilovy kroniky

Socha svaté Ludmily u hradu Houska při cestě na Zámecký vrch

Ludmila bývá zobrazována v knížecím šatě s šálem či závojem, příp. provazem kolem krku, který přidržuje (symbolizuje způsob usmrcení). Někdy bývá zobrazena s boleslavským paládiem, sv. Václavem, kterého učí číst. Méně často jak ji křtí Metoděj.

• Iluminované rukopisy: Zlomek Dalimilovy kroniky, Velislavova bible
• Relikviářová busta svaté Ludmily (na lebku světice) ze zlaceného stříbra, součást Svatovítského pokladu
• Relikviářová paže sv. Ludmily
• Schodištní cyklus (nástěnná malba) na hradě Karlštejně
• Deska Mistra Theodorika s malbou a relikvií v rámu, Kaple Sv. Ostatků na hradě Karlštejně
• Kamenná tumba sv. Ludmily s reliéfem ležící světice – v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě
• Veraikon svatovítský – mezi světci malovanými na rámu – součást Svatovítského pokladu
• Gotický deskový oltářní obraz z Dubečka – mezi světci stojící sv. Ludmila – v Národní galerii v Praze
• Barokní socha sv. Ludmily, zlacená dřevořezba, František Preiss, 1699, hlavní loď katedrály sv. Víta v Praze
• Svatý Václav a svatá Ludmila při mši, olejomalba Františka Tkadlíka – v Národní galerii v Praze
• Svatá Ludmila, pomocnice chudých – olejomalba Josefa Vojtěcha Hellicha
• chrám sv. Ludmily v Praze na Královských Vinohradech
• Zavraždění sv. Ludmily, mramorová socha od Emanuela Maxe, v kapli sv. Ludmily, katedrála sv. Víta v Praze
• Socha stojící sv Ludmily, součást pomníku svatého Václava v Praze na Václavském náměstí – J. V. Myslbek

• Svatá Ludmila – oratorní dílo Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Vrchlického (1885-1886)
• Křest svaté Ludmily – oratorium Petra Fialy na text Zuzany Novákové-Renčové[8] (1992)
• Pramáti Ludmila – kantáta z cyklu České nebe Jana Zástěry na text Marie Dolistové (2017)
• Nádech věčnosti – oratorium Jana Zástěry (2021)[9]
• Ludmila!!! Rodinný dýchánek – muzikálové oratorium Jiřího Najvara a Jana Matouška (2021)

• Šál svaté Ludmily. Ocenění udělované Římskokatolickou farností u kostela svaté Ludmily na Královských Vinohradech.

• Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.
• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
• BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
• ČECHURA J.; HLAVAČKA, M.; MAUR, E. Ženy a milenky českých králů. Praha, 1995.
• HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha: Kočí, 1917. Dostupné online. - kapitola Bořivoj, s. 213-218.
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
• IZDNÝ, Jakub, a kol. Ludmila. Kněžna a světice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021. 516 s. ISBN 978-80-7422-764-6.
• KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.
• Ludvíkovský, Jaroslav: Nově zjištěný rukopis legendy Crescente fide a jeho význam pro datování Kristiána. Listy filologické 81, 1958, S. 58–63.
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha: Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
• MAŘÍK, Jan; MUSÍLEK, Martin; SOMMER, Petr. Svatá Ludmila: Žena na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021. 380 s. ISBN 978-80-7422-793-6.
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s.
• PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Praha: Epocha, 1996. 133 s. ISBN 80-902129-4-8.
• ROGOV, A. I.; BLÁHOVÁ E.; KONZAL A. V. Staroslověnské legendy českého původu. Vyšehrad, Praha 1976.
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

• Kostel svaté Ludmily
• Ludmila – ženské křestní jméno
• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu svatá Ludmila na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Lidmila v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• David Kalhous: Kristiánova legenda a počátky českého politického smýšlení. Dissertation, Brno 2005. pdf
• Poslední noc kněžny Ludmily
• Pavel Jansa: Svatá Ludmila a její doba
• Filiace (přehled některých svatováclavských a svatoludmilských legend
• Kadlinský, Felix: Žiwot Swaté Lidmili, 1702.
• Dokument ČT: Ludmila a její lidé https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/219562215500004-ludmila-a-jeji-lide/
• Den, kdy byla zavražděna svatá Ludmila (15. září) [film online]. Stream.cz [cit. 2015-09-15]. (Slavné dny: Reportáže o milnících lidské historie. Dny, které změnily tvář tohoto světa). Dostupné online.
• Výstava uměleckých památek Svatá Ludmila lidu milá, Pálffyho palác v Praze, 15.10.2021-28.2.2022
• Za svatou Ludmilou na Tetíně : Dingir, 15. 9. 2021