Stanislav Gottwald

Index Stanislava Gottwalda

Lékařská zpráva

Narodil se do rodiny rolníka Antonína Gottwalda a Anděly rozené Šebelové. Stanislav Gottwald byl nejmladší syn z pěti dětí. Čtyři léta studoval státní reálné gymnázium ve Vyškově na Moravě. Po smrti maminky v roce 1931 přešel na Mendelovo gymnázium v Opavě. Bydlel u svého strýce[1] P. Aloise Šebely v Jaktaři, který zde byl duchovním správcem. Po absolvování gymnázia 1935 se Stanislav rozhodl pro studium na bohoslovecké fakultě v Olomouci.

Již od dob studií rád četl, zpíval, cvičil a sportoval. Velmi rád se učil cizím jazykům. 5. července 1940 byl v Chrámu svatého Václava v Olomouci vysvěcen na kněze Mons. ThDr. Josefem Schinzelem. První mši svatou (tzv. primici) sloužíl jako novokněz v Kroměříži 7. července 1940 v klášteře Milosrdných sester svatého Kříže.

Prvním jeho působištěm v roce 1940 byla tehdy již německá farnost Nové Sady (Olomouc), kde působil jako kaplan u Dp. Dr. Lipovského. Dalším jeho působištěm v letech 1941 až 1945 byla Holice u Olomouce, kde rozvinul velikou pastorační činnost. Neméně tomu tak bylo v letech 1945 až 1947 v Náměšti na Hané. Zde si získal oblibu nejen P. Floriána Coufala, ale i všech farníků a především mládeže.

Stanislav Gottwald v zimě na motocyklu

V roce 1947 nastoupil jako provisor v Červené Vodě. Práce v duchovní správě se mu i tam dařila. V roce 1949 přišla doba pastýřských listů. Tehdy prokázal svůj pevný charakter, když se odvážil přečíst z kazatelny Apoštolský list arcibiskupa Berana věrným katolíkům, a to i přes výslovný zákaz agenta StB. Následovaly represe, pokuty, odnětí řidičského průkazu, vypnutí telefonu. Dále obvinění pro šíření nepravdivých zpráv, jelikož P. Stanislav vyvěsil v kostele přípis arcibiskupa Berana, kde tento dotvrzoval, že Josef Plojhar je občanem německé národnosti. 9. července 1951 na faru přijela bezpečnost, bylo to v době, kdy měl po operaci žaludku odjet na pooperační léčení do Karlových Varů.

Místo toho následovala cesta do Olomouce, kde byl vyšetřován a nucen k doznání ze čtení protistátních pastýřských listů. Po třech dnech, tedy 12. července, byl převezen do internačního tábora Želiv[2]. Po půl roce byl přesunut spolu s dalšími reakčními diecézními kněžími do Hájku u Prahy. [3] Teprve v roce 1953 byl přesunut do Mnichova u Vrbna pod Pradědem do ústavu pro důchodce jako nemocný. Následně po dvou měsících byl propuštěn do výroby s podmínkou, že se nesmí vrátit do Červené Vody. Po propuštění měl zákaz činnosti v duchovní správě. Bydlel v rodině svého bratra v Chomutově a byl nasazen do pracovního procesu na stavbách přehrad Křimov, později Fláje.

V květnu 1958 mu byl udělen státní souhlas aktivní účastí Josefa Glogara. Začal působit jako administrátor farnosti v Rýžovišti u Rýmařova s obcemi excurrendo Albrechtice u Rýmařova a dále Vajglov a Stránské. Podmínky k působení v tomto kraji byly velmi náročné. Své farnosti z počátku objížděl na motocyklu a to i v zimě. V letech 1967 až 1968 se P. Stanislav za velkých osobních obětí pustil do opravy kostela v Rýžovišti[4]. Dokázal přesvědčit i muže, kteří do kostela příliš nechodili svým příkladem tak, že s nimi vykonával i ty nejtěžší práce. V roce 1969 ještě stihl opravu fary a vymalovat kapli ve Vajglově. Jeho aktivitu nelibě nesl okresní tajemník pro věci církevní. Na sklonku roku 1970 byl jím označen za nejvíce pravicového kněze a mluvčím ostatních kněží na okrese. Nakonec na vlastní žádost žádal o přeložení.

V lednu 1971 byl poslán do Újezdu u Valašských Klobouk[5] po P. Josefu Drozdovi, který odešel do Čech. P. Stanislav Gottwald[6] se i tady pustil do veliké pastorační a budovatelské činnosti[7], jež se mu plně dařila díky jeho obětavým a štědrým farníkům. Velmi se věnoval mládeži[8][9]. Během svého působení vybudoval zde hodnoty trvalého rázu: stereo ozvučení kostela[10], oltář[11], elektrické vytápění do kostela, tři nové zvony s automatickým vyzváněním[12], nové elektrické hodiny, mramorovou dlažbu v kostele[13], vodovod na starém hřbitově, vodovod s teplou i studenou vodou do kostelní sakristie, opravil barevná okna, pořídil nové podstavce pod sochy v kostele na zdi, nové velmi nákladné varhany[14], dlažbu kolem kostela, nové schody ke kostelu, opravil kaple na Ploštině,[15] Vysokém Poli. Ve Slopném , přebudoval a zmodernizoval starou farní budovu[16]-její interiér, pořídil zde nové vybavení např. kuchyně apod., nově nechal omítnout kostelní budovu[17], nechal natřít střechu kostela i fary, pořídil nový nábytek do sakristie[18], nová bohoslužebná roucha, vše ve spolupráci a pomoci farníků i za přispění státních úřadů.

Zemřel náhle 6. července 1983[19] na akutní Infarkt myokardu. Újezd si tak oblíbil, že si přál být zde pochován, což se také stalo. Věděl dobře, že farníci nenechají jeho hrob bez povšimnutí[20]. Dal tím najevo svoji lásku ke zdejšímu lidu.

Pohřeb v Újezdu se konal 15. července 1983. Poslední rozloučení s P. Stanislavem organizoval jeho vlastní bratr Josef[21], s pomocníky, a dále s P. Janem Graubnerem farářem z Vizovic, P. Holakovským, děkanem P. Hrdinou a Evženem Trunkátem ze Slopného. Pohřbu se účastnilo více než 100 kněží v čele s olomouckým biskupem J. Vranou. Mnoho družiček, mládenců, ministrantů. Autobusy přijely z Ruprechtova, z Rýžoviště, z Náměšti na Hané, z Holice u Olomouce, z Červené Vody. Další účastníci pohřbu přijeli svými vlastními vozy. Ze všech končin naší země přijely obětavě i řádové, ctihodné sestry. Pohřební průvod šel ke hřbitovu a byl dlouhý 1 km. Pohřební obřady provedl biskup ThDr. Josef Vrána. Nad hrobem promluvil rovněž předseda MNV a za farníky Stanislav Drga z Újezdu.

Z dopisu ThDr. Františka Vaňáka.

Kardinál, arcibiskup pražský a primas český František Tomášek