Klášter Hájek

Název místa pochází od dodnes existujícího, v ohrazenou klášterní zahradu proměněného lesíka, který je skutečnou vzácností v okolní rovinaté zemědělské krajině. Lesík byl na tomto místě vysázen (dle tradice) roku 1589 na rozkaz rytíře Gottharda Floriána Žďárského ze Žďáru (1542–1604), majitele sousedního statku a zámku v Červeném Újezdě. Ohrazený lesík posléze sloužil po několik desetiletí rodině Žďárských a jejím hostům jako obora.

Základní kámen pro dnešní loretánskou kapli, jednu z nejstarších v Čechách (první, pocházející z roku 1584, byla v Horšovském Týně), položil vnuk Gottharda Floriána tehdejší říšský baron (od srpna roku 1622, od listopadu roku 1628 říšský hrabě) Florián Jetřich ze Žďáru (1598–1653),[1] pán na Kladně, Tachlovicích, Jenči, Červeném Újezdě, Vičicích, Boleboři či Žďáru. Stalo se tak dne 12. června 1623 jako výraz aristokratových snah a přání o narození vytouženého dědice (Františka Adama Eusebia) a jako poděkování za přízeň císaře a krále Ferdinanda II. a přežití dramatických válečných událostí (po roce 1618).

Výstavba kaple trvala dva roky a 2. června 1625 kapli posvětil ke cti blahoslavené Panny Marie Loretánské pražský kníže-arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu. Kaple se okamžitě stala populárním poutním místem (nejen blízkých Pražanů a příslušníků dvora) a pomohla inspirovat vznik pražské Lorety.

O několik let později však byla původní kaple stržena, roku 1630 byla velmi rychle nahrazena přesnější kopií podle italského vzoru, a opět byla vysvěcena za velkého zájmu kardinálem z Harrachu.

Po více než třicet let pečoval o poutní místo zde usazený poustevník, až roku 1659 prvorozený zakladatelův syn a nástupce - hrabě František Adam Eusebius ze Žďáru (zřejmě 6. července 1624, popř. 1623–5. či 7. dubna 1670) založil při kapli středně velký klášter františkánů. Areál kláštera navrhovali a stavbu řídili významní stavitelé a architekti doby raného baroka: Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi.[2]

V klášteře měl (druhý) hrabě ze Žďáru i své pokoje v prvním patře, kde se často zdržoval. Nákladná stavba byla ovšem dostavěna až několik let po jeho smrti (z výnosů statků rodu ze Žďáru) blízce spřízněnou rodinou hrabat z Martinic.

Po roce 1720 byly podél poutní cesty z Prahy (od Strahova) do Hájku (délka cesty je 14 kilometrů) vybudovány dvě desítky výklenkových kaplí, dodnes dílem zachovalých (a v současnosti opět obnovovaných úsilím dr. Kateřiny Pařízkové a jejích kolegů). Kaple jsou od sebe vzdáleny od 600 do 1100 metrů. Návštěvnost místa odhadovala ve stejné době arcibiskupská kancelář na 60 tisíc poutníků ročně.

Za zmínku stojí i Hájecká knihovna, jejíž historie sahá do roku 1682. Již od počátku měla knihovna ve stavitelských plánech vyhrazenou místnost. Úplně první knihou byla Martyrologium franciscanum, tedy životopisy františkánských světců. Dle tehdejších řádových pravidel musel být zřízen i archiv. O knihovnu se významně staral provinční ministr o. Sannig, který pořídil i katalog. Tento katalog se používal až do 19. století. Po roce 1780 bylo v knihovně uloženo přes 1200 svazků, roku 1850 se jednalo již o cca. 3000 knih. Roku 1770 hájecký vikář Serafín Lehner vlastnoručně opravil a sjednotil kolem 1200 děl. Na počátku 20. století se počet knih snížil na 1500 - 2000, přičemž prakticky jedinou cenou knihou byl prvotisk Zlatá legenda z roku 1485. V roce 2006 byl počet starých knih asi 300 kusů.

Ještě v první polovině 20. století probíhaly v Hájku významné a návštěvnicky častokrát velmi početné akce. Nejvýraznější z nich je 300. výročí založení Lorety, které se slavilo 12. 9. 1926. Do objektu celý den proudily davy lidí, odhad je, že během celého dne navštívilo akci až 6 000 lidí z širokého okolí (např. z Kladna, Smíchova, Prahy, Hořelic, Tachlovic, Košíř, Středokluk, Nebušic, Hostivic, Břevnova, Liboce nebo Královských Vinohrad.

Během války sloužil tento klášter jako archiv, kde se schovávaly písemnosti jiných řádů a též sloužil jako depozitář Archivu Českých zemí. Hájecký klášter fungoval až do roku 1950, (což je pozoruhodné, vzhledem k nacistické okupaci, během níž nebyl zrušen ani klášter, ani řád jako takový), kdy byl v rámci komunistické Akce K zrušen a do roku 1953 sloužil jako sběrný tábor pro církevní osoby. O životě v hájeckém sběrném táboře píše v knize Šéfe, znáte Želiv otec Pavel Zíbal. Popisuje ho takto: "Velitel tábora Josef byl slušný člověk, jeho manželka s kněžími sympatizovala, strava, kterou vařili dva fráteři Těšitelé ze Slovenska, byla dobrá. A hlavně, všichni kněží zde internovaní mohli denně sloužit mši svatou. Pracovalo se od 9. hodiny. Kněží pracovali na poli, na pile, ve vepříně i v klášteře samotném - na zahradě, v krejčovské dílně, rámovali obrazy a navlékali růžence pro výrobní družstvo Charitu. Časem byl správce nahrazen jiným, a byla zavedena politická školení, která po naprostém fiasku referentů ustala. Nucení obyvatelé Hájku byli nakonec rozděleni do třech skupin: 1) na skupinu starších kněží, která měla být přeložena do nějakého kněžského domova, 2) na skupinu kněží, kteří již byli na vojně - ti měli být souzeni Lidovým soudem v Kladně, 3) na skupinu kněží, kteří ještě nebyli na vojně - ti měli jít k odvodu. Někteří z kněží jako "strůjci stávek" byli odvezeni zpět do Želiva." [3]

V 90. letech byl hájecký areál navrácen františkánům, jako správci zde o areál dvacet let pečovali nejdříve v přilehlé hájovně a poté v bytě ve zrekonstruované části kláštera manželé Langovi. V současné době jsou správci Hájku manželé Dirbákovi. Od té doby opět slouží svému původnímu účelu a probíhá jeho pozvolná obnova. Ta je komplikována nedostatkem peněz, a též majetkovým oddělením přilehlého lesíka od vlastní budovy kláštera a zahrady za lesoparkem. Přesto je ale klášter rok od roku stále v lepší kondici a navštěvuje ho stále více poutníků či turistů a cyklistů. Areál má totiž jedinečný genius loci a je vhodným místem pro meditaci či odpočinek.

V roce 2016 byl po dlouhých soudních sporech františkánům navrácen také sporný lesopark, naposledy v katastru nemovitostí zapsaný jako lesní pozemek a celý obezděný areál tak znovu tvoří jeden celek.

Mezi opravy z přelomu 20. a 21. století patří oprava zdí a vstupní brány, odstranění betonových podlah po vojácích na chodbách v přízemí kláštera, rekonstrukce malby v loretě a Lorety, rekonstrukce střech (oprava celé střechy kláštera trvala přes deset let) a východní poloviny kláštera, poustevny a altánu v zahradě. Obdobně také rekonstrukce některých kapliček poutní cesty.

Klášter je veřejnosti přístupný na požádání (např. u správce) či při některých církevních svátcích a o poutích. Ty se konají pravidelně každý rok od května do prosince (během tzv. Mariánského roku). Obvykle jich bývá kolem 15. Během těchto poutí mají poutníci možnost občerstvit se v malém bistru, které již tradičně provozuje otec Filip. Naproti vstupu je možné se občerstvit v malé tradiční hospůdce.

• PŘIBYL, Vladimír. Sacra Silva, vulgo Hájek : Z dějin františkánského kláštera v Hájku u Unhošt. Posel z Budče. 1995, čís. 9, s. 3–4.
• In: Karel BERÁNEK, Zdirad J. K. Čech, Petr Alkantara František HOUŠKA a Miloš SLÁDEK. Františkánský klášter v Hájku v literatuře 17. a počátku 18. století. Unhošť: Římskokatolická farnost, 2000. Dostupné online. ISBN 80-238-6347-9.
• WIRTH, Zdeněk. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese kladenském. Praha: Archaelogická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1907. Dostupné online.^{[nedostupný zdroj]}
• FRIDRICH, Hynek. Svaté obrázky na příkladu kláštera v Hájku. Posel z Budče. 24. září 2011, čís. 28, s. 23–31 plus příloha na (2.) vnitřní straně přední předsádky a na (4.) zadní straně předsádky. ISBN 978-80-904728-0-8.

• Poutní cesta od pražské Lorety do Hájku
• Žďárští ze Žďáru

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Klášter Hájek na Wikimedia Commons
• hajek.ofm.cz Oficiální stránky kláštera Hájek
• Česká televize: Cesty víry, Tajemství kláštera v Hájku, 30.11.2014.
• Česká televize: Mizející místa domova, Loreta na Hájku, 30.1.2011