Spoleto

Pod Langobardy bylo Spoleto hlavním městem nezávislého vévodství Spoleto (kolem 570), které pokrývalo velkou část střední Itálie. Dva členové vévodského rodu Guidonů byli koncem 9. století italskými králi a také byli korunováni na císaře. Markraběnka Matylda Toskánská (1046-1115) nakonec odkázala vévodství i jiné jmění reformnímu papeži Řehořovi VII. († 1085).

V roce 1155 bylo město zničeno Fridrichem Barbarossou (1122–1190). V roce 1213 je definitivně dobylo vojsko papeže Řehoře IX. (1170–1241). Když se papežský dvůr stěhoval do Avignonu, bylo město zataženo do války mezi rody guelfů a ghibelinů, nakonec kardinál Gil Alvarez De Albornoz roku 1354 město přičlenil k církevnímu státu.

V roce 1809 se město stalo prefekturou (správní sídlo) francouzského „Départment Trasimeno“ a roku 1860 se stalo součástí Italského království.

Ve Spoletu se zachovalo hned několikero hradeb na neobyčejně velké ploše, jež sahá až k modernímu nádraží na severu města. Ty nejstarší postavili Umbrové v 5. století př. n. l. Z římské doby pochází amfiteátr na severovýchodě historického města, další hradby vznikly ve středověku a k nim patřily i zachované dvě brány: Porta San Matteo na jihozápadě a Porta Monterone úplně na jihu.

Nejznámější historickou stavbou je patrně Papežský hrad (Rocca Albornoz), který na strmém návrší nad městem postavil před rokem 1359 stavitel Gattapone z Gubbia. Mohutná pevnost sloužila donedávna jako vězení, dnes je to muzeum. Na jihovýchodní straně hradu je asi druhá nejslavnější stavba města Ponte delle torri s mostní věží. Není to římský vodovod, ale středověká stavba z doby kolem 1300, kterou se do hradu a do města přiváděla voda z blízkých hor přes strmé údolí potoka. Délka 230 metrů a výška 76 metrů přispívají k popularitě stavby a patrně díky ní jsou po městě roztroušeny desítky fontán a jiných veřejných zdrojů pitné vody.

Katedrála

Na konci velkého strmého schodiště je centrální náměstí Piazza signoria s katedrálou Nanebevzetí P. Marie („Santa Maria Assunta"). Byla postavena v letech 1151-1227, když vojska Fridricha I. Barbarossy předchozí stavbu zničila. Nicméně střetnutí mezi císařskou a papežskou stranou pokračovala i dále (viz článek „Guelfové a ghibellini").

Katedrála je trojlodní románská stavba se zvonicí, příčnou lodí a kopulí nad křížením, interiér je barokně přestavěn. Průčelí katedrály není jednotné, nýbrž vzniklo postupným rozšiřováním. Má dohromady osm rozet, které slouží pro osvětlení rozšířeného vnitřního prostoru. K další stavební etapě patří horní tři rozety, které se s hrotitými výklenky a mozaikou datují rokem 1207. Střední centrální rozeta pochází z konce 12. století a je v literatuře označována za nádhernou „umbrijskou". Velká plocha západně od katedrály je společná s palácem divadla a je pro společné účely využívána.

Vnitřní prostor katedrály byl roku 1638 důkladně přestavěn do tehdy moderního baroka. Pozoruhodné jsou barevné fresky od Filippa Lippiho (1406–1469), freska Korunovace Panny Marie v apsidě je z roku 1469. Filippo Lippi, hlavní mistr florentské rané renesance, jako mladý mnich unesl svou pozdější manželku z kláštera. Tato barevná freska ve Spoletu je jeho posledním dílem. V šestém klenebním poli levé (severní) lodi je vstup do kaple ostatků, kde je také relikviář s vlastnoručně psaným dopisem sv. Františka z Assisi z roku 1222.

Kostel svaté Eufemie stojí asi 150 m jihozápadně od katedrály, ve dvoře arcibiskupského paláce, původně.paláce spoletských vévodů, od roku 980 kláštera benediktinek. Současná trojlodní stavba z 11. až 12. století se třemi apsidami je nejvýraznější románskou stavbou Umbrie. Od roku 1907 do 1954 byl restaurován.

Vnitřek kostela má poměrně úzkou a vysokou střední loď, boční lodi mají v patře empory či matronea, původně vyhrazené řeholnicím a téměř stejně veliké jako klenební pole v přízemí. To je patrně severní vliv pocházející z Lombardie. Mramorový hlavní oltář má na přední straně vykládání v kosmatiovském slohu. Pozoruhodné jsou také tři kamenné sloupy vpravo, které jsou buď z předchozí stavby, nebo z jiného raně románského paláce. Tyto sloupy jsou na třech stranách ozdobeny architektonickými fragmenty z konce 8. a počátku 9. století.

Kostel „San Ponziano“, zasvěcený patronovi města z 12. století stojí na východní straně hlavní silnice SS3, blízko výjezdu z tunelu pod hradem a asi 500 m severně vzdušnou čarou od katedrály. Jeho hladké průčelí není tak zajímavé jako vnitřní prostory. Pozoruhodná je zejména osvětlená krypta. Každá z pěti lodí má vlastní kněžiště, částečně vyzdobené freskami.

Bazilika San Salvatore stojí na místě starověkého pohřebiště a v rohu městského hřbitova, asi 300 m severovýchodně od San Ponziano. Je jedním z nejvýznamnějších příkladů raně křesťanské architektury 4. až 5. století, přestavěná Langobardy v 8. století. Od roku 2011 je součástí světového kulturního dědictví UNESCO spolu s dalšími stavbama po celé Itálii pod společnou položkou „Mocenská střediska Langobardů v Itálii“.

Na jihovýchodním okraji města, při silnici vedoucí k akvaduktu, je kostel San Pietro fuori le mura, založený koncem 5. století jako pohřebiště biskupů. Během věků byl různě přestavován; z nejdůležitější přestavby ve 12. století.pochází bohatě plasticky zdobená fasáda a v 17. století vznikl barokní interiér. Fasáda patří mezi vrcholy románského sochařství, také originalitou zobrazených témat.

„Festival dei due mondi" (Festival dvou světů) uvedl Gian Carlo Menotti (1911–2007) poprvé v roce 1958 a probíhá v červnu a červenci. Představuje se na několika jevištích ve městě a má zde své místo opera, komedie, komorní i symfonická hudba. Zvláště oblíbená jsou představení v prostoru před katedrálou. Publikum stojí večer po celém schodišti. Akustika je zdokonalena plátnem nataženým za orchestrem.

Když se koná Festival dvou světů, jsou některé ulice uzavřeny a využity pro potřeby festivalu, kdežto řada historických staveb je přístupná právě během festivalu. Prostor pro představení je vymezen prodejními stánky.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Spoleto na německé Wikipedii.

• Bertelli, Carlo: Die Mosaiken – von der Antike bis zur Gegenwart [1988]. Augsburg 1996, S. 224
• Di Marco, Liana: Spoleto. Arte e storia. Narni – Terni 1980
• Carola Jäggi: San Salvatore in Spoleto. Studien zur spätantiken und frühmittelalterlichen Architektur Italiens. 1998
• Keller, Harald: Die Kunstlandschaften Italiens [1960]. Frankfurt a.M. 1983
• Zimmermanns, Klaus: Umbrien. Köln 1987. (DuMont Kunst-Reiseführer), str. 267, obr. 70-73,76, tabule 19

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Spoleto na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Festival ve Spoletu (angl.)
• Oficiální stránky veřejného i privátního turismu