Seznam sopek Indonésie

Pásmo sopek (červená linie) a subdukce (černá linie).

Geografii Sumatry dominuje Barisanské pohoří. Toto sopečné pohoří se táhne od severozápadu k jihovýchodu v délce téměř 1 700 km. Je důsledkem podsouvání australské desky pod sundskou a tento pohyb dosahuje 50–75 mm za rok. Vlivem jejich tření dochází ve zdejší zemské kůře k obrovskému napětí a to se uvolňuje častými, někdy i velmi silnými zemětřeseními.[1][2] Nejznámější je zřejmě to z 26. prosince 2004. Magnitudo bylo stanoveno na 9,2 Mw, což z něj činní třetí nejsilnější v zaznamenané historii. Následné tsunami zasáhlo pobřeží celého Indického oceánu a zabilo 228 000 lidí, z čehož 170 000 v Indonésii.[3]

Subdukující australská deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází vlivem vysokých teplot a tlaků k jejímu tavení a uvolňují se z ní plyny, včetně vodní páry. Část vzniklého magmatu, obohacené těmito plyny, poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynů se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi.[4][5] Například před 75 tisíci lety došlo na severu ostrova k výbuchu supervulkánu Toba. Nejmohutnější sopečná erupce za posledních 27 milionů let vyvrhla 2 800 km³ popela, pemzy a lávy. Katastrofa celosvětově ochladila klima tak, že se tehdejší lidská populace ztenčila na méně než 10 tisíc jedinců.[6] Dnes mezi nejaktivnější sopky patří: Sinabung, Kerinci, Marapi a Talang.

• 
  Pohled na Bur ni Telong ze severovýchodu (2004).
• 
  Kerinci (2012).
• 
  Marapi nad městem Bukittinggi (2006).
• 
  Seulawah Agam.
• 
  Sibayak z jihovýchodu (2009).
• 
  7 km vysoký sloupec popela při erupci Sinabung 9. června 2019.
• 
  Tandikat vyfocený z vulkánu Marapi (2007).
• 
  Satelitní snímek Toby (2005).

Mapa Jávy.

Stejně jako sousední Sumatru, také Jávu ovlivňuje subdukce australské a sundské tektonické desky. Rozlohou je ve srovnání se Sumatrou 4x menší, zato její počet obyvatel je 3x vyšší (145 milionů) a navíc má i větší koncentraci aktivních sopek. Leží na ní 45 aktivních vulkánů (kromě 20 kráterů a kuželů ve vulkanických komplexech Dieng a Tengger). Mezi nejaktivnější bezesporu patří: Semeru, Bromo, Merapi a Kelut.

Sumatru a Jávu odděluje Sundský průliv. Uprostřed něho, jakožto malý vulkanický ostrov, se rozkládá sopka Krakatoa – jedna z nejčinnějších v Indonésii. V srpnu roku 1883 se proslavila velmi silnou erupcí (o síle VEI 6). Tsunami vysoké přes čtyřicet metrů, společně se žhavými pyroklastickými proudy, které překonaly 40 kilometrů vodní plochy a následně pronikly do vnitrozemí Sumatry, zabily více než 36 tisíc lidí. Třetí ze čtyř mohutných explozí vygenerovala nejhlasitější zaznamenaný zvuk na Zemi (slyšitelný ve vzdálenosti až 4 800 km).[7] Roku 2018 došlo k další katastrofě, kdy se sesunul nově zformovaný sopečný kužel, čímž vznikla tsunami, jež na pobřeží průlivu usmrtila přes 400 osob.[8]

• 
  Arjuno-Welirang ze sopky Penanggungan (2015).
• 
  Erupce Galunggung 3. prosince 1982.
• 
  V kráteru Ijen se ručně těží čistá síra (2009).
• 
  Lávový dóm na dně kráteru Kelut (2012).
• 
  Vulkánská erupce Krakatoy (2008).
• 
  Erupce Merapi (2020).
• 
  Kráter Raung (2017).
• 
  Kráter Tangkubanparahu (2008).

Malé Sundy je souostroví, nacházející se východně od Jávy. Táhne se od západu k východu a skládá se z ostrovů: Bali, Lombok, Sumbawa, Flores, Sumba a Timor. Všechny jsou umístěny na okraji australského kontinentálního šelfu, přičemž jeho interakce s oceánskou kůrou je příčinou vulkanické činnosti.

Na území Malých Sund proběhly poslední dvě erupce o síle VEI 7. Výbuch Rinjani roku 1257 vyvrhnul 100 km³ sopečného materiálu a ochladil globální klima do takové míry, že následující rok 1258 je označován jako rok bez léta.[9] Stejně je nazýván i rok 1816. V dubnu 1815 totiž došlo k erupci sopky Tambora (vzdálené od Rinjani přibližně 175 km), která uvolnila zhruba 150 km³ popela a pemzy. Celkem zemřelo více než 90 tisíc lidí (z toho 10 tisíc v důsledku samotné erupce a 80 tisíc kvůli následnému hladomoru).[10]

• 
  Erupce Agung 27. listopadu 2017.
• 
  Vulkán Batur se stejnojmenným jezerem v popředí (2015).
• 
  Ebulobo (2008).
• 
  Egon (2013).
• 
  Tiwu Ko'o Fai Nuwa Mur – jedno ze tří kráterových jezer na Kelimutu (2016).
• 
  Jezero Segara Anak v kaldeře Rinjani (2017).
• 
  Sangeang Api (2017).
• 
  7 km široká kaldera Tambory (2009).

Ostrov Halmahera, představující severní část Moluk, byl vytvořen pohybem tří tektonických desek, jehož výsledkem jsou dvě protínající se pohoří. Ty tvoří čtyři skalnaté poloostrovy oddělené třemi hlubokými zátokami. Sopky leží zejména na západě ostrova a táhnou se ze severu na jich. Některé z nich jsou sopečnými ostrovy (Gamalama a Tidore). Historické záznamy o sopečných erupcích jsou k dispozici již od počátku 16. století.

• 
  Sloupec sopečného popela Dukono (2015).
• 
  Gamalama (2009).
• 
  Pohled na Gamkonoru ze severozápadu, poblíž vesnice Gamsungi (1984).
• 
  Ibu (1999).

• 
  Banda Api (1988).
• 
  Gunungapi Wetar (2010).
• 
  Nila a její severní pobřeží (1976).
• 
  Wurlali (1994).

• 
  Erupce sopky Colo (1983).
• 
  Klabat (2009).
• 
  Lokon-Empung (2012).
• 
  Kráter Mahawu (2017).
• 
  Soputan.

• 
  Kráter Awu (1995).
• 
  Banua Wuhu (2020).
• 
  Karangetang (2009).
• 
  Ruang (2005).

• 
  Erupce sopky Barren (2014).
• 
  Narkondam (2010).

V tomto článku byly použity překlady textů z článků List of volcanoes in Indonesia na anglické Wikipedii a Daftar gunung berapi di Indonesia na indonéské Wikipedii.

• Seznam sopečných erupcí 20. století
• Seznam sopečných erupcí 21. století
• Seznam velkých sopečných erupcí
• Index vulkanické aktivity

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Seznam sopek Indonésie na Wikimedia Commons