Radan Wagner

Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1975 – 79) a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor dějiny umění (1980 – 1984, doktorát 1985). V letech 1985 – 1989 pracoval jako odborný vedoucí malířského ateliéru ve Státních restaurátorských ateliérech v Praze. Již během studií se zúčastňoval řady akcí a později spolupořádal polooficiální výstavy své generace především pod názvem K ROK. Jako malíř prezentuje svou práci samostatně či na kolektivních výstavách od roku 1987. Byl členem výtvarné skupiny Tunel (1989 – 2001), SVU Mánes (1989 – 2003), od roku 2012 je členem Umělecké besedy.

Od roku 1989 působil převážně jako malíř a nezávislý publicista. Spolupracoval se Sorosovým centrem pro současné umění (1990-1991), Českým rozhlasem a různými periodiky (Lidové noviny, Reflex, Literární noviny), v letech 1998-2000 šéfredaktor časopisu o kultuře Exit. V letech 2004 – 2010 byl jednatelem a spolumajitelem společnosti Art CZ, později Woxart s. r. o., zabývajícími se českým a slovenským současným uměním (prezentace, obchod, aukce). Je šéfredaktorem výtvarného čtvrtletníku Revue Art (2004-2009, 2014-dosud) a byl hlavním editorem publikace České ateliéry (2005). O roku 2010, kdy se také stal autorem knihy (Ne)očekávané náhody, je opět na volné noze. V roce 2012 byl kurátorem výstavy Retrospektiva Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu.

S manželku Janou Wagnerovou má dva syny Radana a Martina. Radan Wagner žije a pracuje v Říčanech.

Patří ke generaci nastupující v polovině 80. let, která vyšla z odkazu tradic i avantgardy počátku 20. století. Cílevědomě sleduje ideu svého výtvarného názoru. Výrazovými prostředky jsou mu od počátku znaky a symboly známé z mytologie, kultů i archetypů (Společná přítomnost, 1988, Pramen, 1990, Dělení, 1991). Později se jeho kompozice zahušťují objekty a předměty – vznikají „živá zátiší“ či „krajiny duše“. Nejedná se však o pouhé zpodobení reality, ale o výtvarnou analogii světa, reflexi stavů a procesů vlastní a společné existence (Tanec pod mrakem, 1990, Červená hora, 1997, Plující fragment, 2002).

Kolem roku 2004 došlo na Wagnerově cestě k dalšímu posunu. Pracuje více s dualitou světla a stínu na pozadí „měkké geometrie“ navozující meditativní spočinutí. Jednoduché struktury odkazují k osobním příběhům, pozemským živlům a vyšším zákonům kosmologie (Červený horizont, 2007, Komplement, 2009, Přibližování, 2010). Zároveň se ale nemusíme ptát po nějakých přirovnáních nebo potom co obraz představuje, neboť obraz vlastně nemá potřebu zobrazovat něco ze známého světa, ale obraz tu zjevuje často tiché vzrušení světem, jeho kmitání, třepotání, neustálé vyvstávání a zanořování.