Petr Štěpán Petrović-Njegoš

Princ Petr Petrović-Njegoš se narodil 10. října 1889 v královském paláci v Cetinje, kde také vyrůstal společně se svými sourozenci. ledna  1890 byl pokřtěn v královské pevnosti v Rijece Crnojevića jako Petr Štěpán. Jeho kmotry byli ruský car Alexandr III. a Marie Alexandrovna, vévodkyně z Edinburghu. Byl vzděláván na prestižní soukromé škole v Bělehradě a později na vojenské akademii v Heidelbergu.

Od mládí disponoval zájmem o atletiku, bojová umění a dobrým logickým myšlením. Již ve třinácti letech byl princ Petr fyzicky velmi zdatný, měl dobře vyvinuté nejen bicepsy, ale i břišní či stehenní svalstvo.

V roce 1907, tedy už ve svých 18 letech se princ Petr Štěpán stal vojákem v Černohorské královské armádě, ale brzy poté se díky svým vynikajícím schopnostem a charisma stal jedním z nejvyšších velitelů armády.

Princ Petr Štěpán v roce 1909 jako velitel Černohorské královské národní armády

Princ Petr očekával vypuknutí první světové války již po anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem v roce 1908. O tom také napsal v dopise svému synovci Jiřímu Karađorđevićovi, srbskému korunnímu princi, a zmínil se, že by se rád "střetnul s těmi nenasytnými Rakušany na Crimsonově poli". Když 26. září 1912 Černohorci překročili hranice Osmanské říše, princ Petr coby velitel armády symbolickým prvním výstřelem proti tureckému vojsku odstartoval První balkánskou válku. V dubnu 1913 černohorská armáda pod vedením krále Nikoly I., jeho nejstaršího syna korunního prince Danila III. Alexandra a především prince Petra Štěpána dobyla albánské město Skadar a velkou část severní části země. Dobytí Skadaru se stalo v Černé Hoře velkou slávou a znamenalo upevnění pozice prince Petra jako vojenského velitele. Černohorci odmítali vzdát se Skadaru i po vyhlášení částečné albánské autonomie a hrozbě evropských velmocí, podporu Ruského impéria ale neztratili. Skadarskou krizi nakonec vyřešil úplatek Nikolovi I.

Během této války Černá Hora také získala značnou část Kosova.

Coby nejmladší syn krále byl princ Petr některými černohorskými diplomaty předpokládán jako následník nejen trůnu černohorského (v případě smrti či vážného zranění jeho nejstaršího bratra korunního prince Danila III.), ale po dobytí Skadaru i trůnu albánského. Z těchto plánů ale naneštěstí nic nevzešlo a albánským knížetem se v roce 1913 stal německý šlechtic Vilém Wied.

Po vítězství Černé Hory v roce 1912 neměl král Nikola I. žádné důvody se do nově vypuknuté Druhé balkánské války zapojovat. To ovšem změnila naléhavá prosba Srbů o pomoc v bojích proti Bulharsku. Princ Petr se stal velitelem vojáků při tažení na pomoc svým srbským spojencům a právě díky jeho vedení porazili Srbové za značné pomoci Černohorců na řece Bregalnici bulharskou armádu.

Černohorští vojáci pod vedením prince Petra na opevněném vrcholu hory Lovćen v roce 1914

Po vypuknutí první světové války 28. července 1914 zaujala Černá Hora válečné postavení a ihned vyhlásila válku státům Trojspolku. Přestože měla Černohorská královská národní armáda pouze 55 000 vojáků (včetně rezervních jednotek), nařídil král Nikola okamžitou mobilizaci. V Cetinje se začaly sestavovat válečné plány na návrhy nejen prince Petra, ale i krále Nikoly, státních ministrů a generálů.

Princ Petr se zúčastnil několika důležitých bitev. Na konci srpna 1914, měsíc po vypuknutí války, byl Petr pověřen vedením vojska, bránícího pobřeží Černé Hory proti Rakušanům z opevněného vrcholu hory Lovćen. Za pomoci válečné flotily Černohorského královského námořnictva a také anglo-francouzského loďstva se princi Petrovi dlouho vedlo úspěšně odrážet útoky rakousko-uherské armády. Černohorským vojákům se podařilo zabít, zajat a odzbrojit v údolí pod horou mnoho rakouských vojáků a získat taky četnou dělostřeleckou techniku.

V březnu 1915 začala černohorská armáda postupovat směrem k pobřežnímu městu Sutomore a k pevnostem v jižních částech Boky Kotorské – tehdy sporným rakousko-černohorským územím, nyní územím patřícím Černé Hoře. Černohorci úspěšně vytlačili rakouskou armádu z velké části pobřeží Jadranu a skupina vojáků pod vedením prince Petra poté bombardovala tehdy rakousko-uherské město Kotor z vrchu Lovćenu.

Avšak již v květnu 1915 se situaci obrátila v neprospěch Černé Hory. V Budvě proběhlo setkání prince Petra a rakouského plukovníka Leopolda Hupky, bývalého rakousko-uherského velvyslance v Černé Hoře. S nenadálou převahou rakouských vojáků nezbylo princi Petrovi říci nic jiného, než že Rakousko požádal o zastavení bombardování černohorských měst rakouskými letadly a to, že jednal na rozkaz svého otce. Na světlo však vyšla mnohá nemilá fakta - Rakušané byli zásobováni srbskými separatisty, takže cesta na vrch Lovćenu pro ně byla mnohem jednodušší a dále také písemný rozkaz Rakouska pro Černou Horu, jež nařizoval ústup a umožnění Rakušanů obsadit horu Lovćen.

Princ Petr s předními černohorskými generály v roce 1916

V roce 1916 byl Petr Petrović-Njegoš nucen podepsat kapitulaci a jeho stažení z Lovćenu bylo tudíž nevyhnutelné. Válka nyní prospívala početně silnějším Rakušanům. Černohorská královská rodina se nejprve stáhla do zimního královského paláce v Podgorice, kde probíhaly poslední marné pokusy o zachránění země. V lednu 1916 musel princ Petr s ostatními členy královské rodiny odejít ze země do exilu - nejdříve se usadili v Římě na dvoře Eleny Alexandry Petrović-Njegoš, Petrovy starší sestry a italské královny, později do Francie do města Cap d´Antibes, kde měla královská rodina značný majetek. Všichni očekávali snahu Petrova bratra prince Mirka Dimitrije (po abdikaci Danila Alexandra na funkci korunního prince se jednalo o následníka trůnu) o udržení Černé Hory jako nezávislého státu ve válečném stavu, avšak Mirko byl v těchto věcech značně nerozhodný a bohužel zklamal. 20. června 1917 byla podepsána Korfská deklarace, zbavující dynastii Petrovićů-Njegošů vlády na černohorské trůně a Černá Hora byla anektována Srbskem a zbavena nezávislosti.