Katolické řády a řeholní kongregace

Řád (lat. ordo) v kontextu katolické církve je tradiční a církví schválená instituce, sdružující muže nebo ženy, kteří chtějí společně pěstovat určitý typ duchovního života a činnosti. Aby se jí mohli plně věnovat, žijí více méně odděleně, omezují své vazby na okolní svět (klauzura) a snaží se následovat příklad Ježíše Krista. Závazná pravidla tohoto způsobu společného života jsou obsažena v řeholi (z lat. regula, pravidlo), jejíž dodržování a rozvíjení vede představený kláštera (opat, převor, abatyše atd.) Osoby, které do řádu vstupují, procházejí zkušebním obdobím (noviciát), kdy si v klášteře ověřují, zda se mohou a chtějí tomuto "zasvěcenému životu" věnovat až do smrti. Členy řádu se stávají složením nejprve dočasných a konečně slavných slibů (osobní) chudoby, čistoty a poslušnosti.

Kongregace (lat. congregatio, shromáždění) začaly vznikat až v 16. století podle předpisů Tridentského koncilu. Lišily se jednak tím, že místo slavných slibů měly tzv. věčné sliby s menší závazností, jednak tím, že většinou netrvaly na odděleném životě v klášteře, ale usazují se naopak ve městech a věnují se působení ve společnosti. V současném kanonickém právu je rozdíl mezi nimi už téměř setřen.

Historie

Potřeba společného života, vedeného pravidly, vyvstala patrně mezi poustevníky v pozdním starověku a první organizaci navrhl egyptský poustevník Pachomios († 346). Na něj navázal Benedikt z Nursie (470-543), který také začal jako poustevník a pro svůj pozdější klášter napsal vlastní řeholi. Raně středověké kláštery benediktinů, cisterciáků, premonstrátů atd. kladly hlavní důraz na asketický způsob odděleného života v uzavřeném a více méně soběstačném klášteře, zpravidla na neobydleném místě. V rámci křížových výprav v 11.-13. století vznikla řada rytířských řádů, které působily v Palestině a později se věnovaly péči o poutníky a nemocné.

S pokračující kolonizací Evropy ztrácely osamělé kláštery v lesích na významu a řády se naopak začaly věnovat městské misii. Počátkem 13. století vznikly první žebravé řády, které se usazovaly na okrajích měst a věnovaly kázání. V téže době vznikaly "druhé řády", ženské větve těchto řádů, a od 14. století i "třetí řády" laiků, kteří často bydleli společně, ale s rodinami a živili se řemesly.

Po tridentském koncilu začaly vznikat kongregace s určitým posláním ve společnosti, pověřené například vedením škol a výchovou opuštěných dětí, vědeckým a historickým bádáním, péčí o postižené a nemocné atd. Tomu se přizpůsobily i starší řády a za josefinských reforem koncem 18. století byly kláštery bez takové činnosti rušeny. Jejich činnosti přebíraly státní a městské orgány, takže řády a kongregace musely hledat i jiná uplatnění.

Koncem 20. století začala vznikat daleko volnější a také pružnější sdružení a hnutí, založená na určitém pojetí křesťanské služby. Řada z nich vznikla jako reakce na modernizační změny druhého vatikánského koncilu, zejména na změny v liturgii. Některá (např. Kněžské bratrstvo svatého Pia X. čili lefebristé) se v ČR ustavila jako samostatná církev. Jiná hledají křesťanské odpovědi na aktuální problémy současného světa a hospodářství, což vyžaduje i značnou odbornost. Komunita Taizé ve Francii dělá průkopnickou práci v křesťanském ekumenismu.

Význam

Řády i kongregace mají pro katolickou, ale i luterskou nebo anglikánskou církev velký význam, protože pokrývají velmi rozmanité duchovní potřeby v různých prostředích a s různými důrazy. Byly a jsou také místem, kde se dají zkoušet nové způsoby křesťanského života ve změněných podmínkách moderního světa. Proto také pronásledování církví v ČSR i jinde často začínalo likvidací klášterů a řádů.

Řády a kongregace katolické církve působící v Česku
Související informace naleznete také v článku Římskokatolická církev v Česku.
  • Theatini, Kajetáni - Ordo clericorum Regularium vulgo Theatinorum,

Kontemplativní řády

Školské řády

Ošetřovatelské řády

Žebravé řády (mendikantní)

Rytířské řády

Třetí řády (terciáři)

Řády a kongregace katolické církve mimo Českou republiku

Zrušené řády a kongregace

Víceznačná označení

Odkazy

Literatura
  • BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3.
  • BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl. I. svazek. Řeholní kanovníci. Praha: Libri, 2003. 163 s. ISBN 80-7277-086-1.
  • Milan M. Buben, Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. 2. díl, 2. sv, Mnišské řády. Praha : Libri, 2004. ISBN 80-7277-084-5
  • Milan M. Buben, Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. 3. díl, 1. svazek. Žebravé řády. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-088-8
  • Dolista – Pospíšilová, Katalog mužských a ženských řeholních institutů začleněných do konferencí vyšších představených v České republice, stav k 1.1.2000. Praha 2000
  • M. Hrudníková (vyd.), Řeholní život v českých zemích: řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. ISBN 80-7192-222-6
  • Vlček – Sommer – Foltýn, Encyklopedie klášterů v České republice. Praha : Libri 1997

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.