Otokar Fischer

Pocházel z české židovské rodiny.[4] V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku [5]. V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou[6] a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí. Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 7. ledna 1920) a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 (mimořádným od 26. listopadu 1924).[7]

V letech 1920–1924 vyučoval také na dramatickém oddělení Konzervatoři hudby v Praze světovou literaturu dramatickou a rozbor světových dramat.[8]

Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů (např. Národní listy (5. 1. 1915 – 17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917 – 21. 10. 1917)[9], Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, aj.) a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště.[10] V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K. H. Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti.[11] Jeho dramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např. Čapek, Konrád, Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl: Kutnohorští havíři; Jirásek: Gero; Puškin: Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisér Karel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším[12] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, tak mladý režisér Jiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisér Aleš Podhorský z Brna.[13]

Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština).[10] Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla.[14].

Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.

Ze dnů hlubokého míru

A přijde chvíle, jež se bude ptát:
Cos činil, aby zadržen byl pád —
pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa?
Čím, vyjma tebou, zvučela tvá strofa,
oč usilovals, o co vedl spor,
kam pádils na voze svých metafor,
cos odvracel a co jsi připravoval?

Jak vždycky dřív, druh druha popravoval,
ten zbude dojem z roku třicet tři.
Diskusně tyjem z dneška na zítří,
zde smyčka na krk autoru se váže,
tam kritiku se vrchnostensky káže:
„Nám tvůrcům služ a ne-li, tedy kuš!"
Tak škorpíme se dál jak věčné ženské
a všichni vedeme jak jeden muž
při černé kávě řeči kavárenské.

— Otokar Fischer, z Posledních básní[15]

• Přemyslovci 1918 Dostupné online – hra o pěti dějstvích
• K dramatu 1910
• Karlštejn 1916 – libreto
• Kdo s koho 1928
• Duše a slovo 1934
• Slovo a svět – Essaye 1937