Gentrifikace

Typickými gentrifikanty jsou majetní pracovníci terciárního sektoru nebo soukromí podnikatelé, kteří jsou schopní a ochotní riskovat na trhu s nemovitostmi.[6] Často to bývají svobodní lidé nebo mladé, bezdětné páry, které nepotřebují žít v okolí dobrých škol.[7] Povětšinou již bydlí ve městě, nechtějí se stěhovat na předměstí a shánějí levné bydlení blízko zaměstnání. Právě proto není gentrifikace výsledkem návratu do města, ale spíše snahou zůstat v něm.[6]

Typičtí gentrifikanti také sdílejí spotřebitelské preference a upřednostňují vysoce konzumní kulturu, a proto gentrifikaci často doprovází rapidní expanze moderních restaurací, obchodů a zábavní sféry.[7] H. Briavel Holcomb a Robert A. Beauregard popsali skupiny těchto lidí jako ty, jež jsou přitahovány nízkými cenami a tolerancí pro nekonvenční životní styl.[6][8]

Důležitými skupinami jsou například svobodné matky a umělci.

Díky stále vyššímu vzdělání a lépe placeným pracovním pozicím mnoha žen, které se tak mohou neustále více projevovat na pracovním trhu, se také zvětšuje skupina žen schopných využít příležitosti investovat do nemovitosti. Neil Smith tvrdí, že tato skupina je rezervoárem potenciálních gentrifikantů.[6] A jeho teorii potvrzuje fakt, že bydlení ve městě umožňuje navazování pracovních kontaktů a lepší přístup k dobře placeným pozicím stále větší skupině vzdělaných žen.[9]

Existují také teorie, které tvrdí, že městský styl života je důležitý pro matky, kterým nepomáhá otec dítěte, protože bydlení v centru města jim zajišťuje přístup k profesionální péči o jejich dítě.[6] To do centra přitahuje svobodné rodiče, konkrétně svobodné matky, neboť hustota osídlení zvyšuje jejich efektivitu tím, že minimalizuje čas strávený na cestách mezi prací, nákupy a domovem.[10]

Dvoufázový model gentrifikace Philipa Claye popisuje umělce jako typické marginální neboli rané gentrifikanty. Americká státní agentura NEA (The National Endowment for the Arts) provedla studii, která našla spojitost mezi podílem zaměstnaných umělců a mírou gentrifikace napříč různými městy Spojených států.[11]

Umělci přijímají risk spojený s obnovou upadající nemovitosti a zároveň mají čas a schopnosti tyto renovace provést.[10] Ley říká, že umělecký, kritický pohled na svět a jejich hledání významu života z nich dělá dobré potenciální gentrifikanty.

Smithův teoretický příspěvek dodává impuls, který přenesl diskuze o gentrifikaci z původních empiricky založených výzkumů, doprovázených především popisnými studiemi procesu a pokusy o dílčí, vzájemně neprovázaná vysvětlení, do etapy teoreticky ukotvených pokusů o celkovější vysvětlení tohoto fenoménu.[12]

Hlavní roli přiřazuje producentům, druhotnou roli pak spotřebitelům. Spotřebitelé nicméně i přesto zůstávají důležitými při procesu, a tedy i vysvětlování, proč dochází k gentrifikaci. Ve výsledku hrají významnou roli při revitalizaci čtvrtí.

Tento termín označuje rozdíl mezi maximální potenciální hodnotou pozemku a současnou hodnotou v chátrající oblasti města. Stavební podnikatelé levně kupují pozemky, zaplatí stavební náklady na rehabilitaci objektu a také zaplatí úroky uvalené na hypotéku a půjčku a poté prodají zhodnocený majetek za cenu, která podnikateli přinese uspokojivý výdělek. Vyvrcholením Smithovy teorie gentrifikace je potom tedy přímé uplatnění rent gapu. V momentě, kdy dojde k takovému rozdílu, že jsou zaručeny zisky z rehabilitace dané oblasti města, stavební podnikatelé začínají rehabilitovat domovní fond a následně dochází ke gentrifikaci.[13]

Gentrifikace se v Praze rozvinula jen v menších částech centra, a to hlavně na Vinohradech, na Malé Straně, v Holešovicích a Karlíně.[14][15] Specifickým znakem pro Prahu je to, že proces gentrifikace byl urychlován zahraničními developery, kteří získávali pozemky od původních vlastníků. Ti většinou nabyli tyto pozemky v rámci restituce. Dalším rozdílem od západních měst je též to, že hlavní skupinou tzv. gentrifikantů (obyvatelé, kteří uskutečňují gentrifikaci[16]) jsou cizinci.[15]

Po roce 1948 komunističtí představitelé města vkládali veškeré své úsilí do výstavby velkých sídlišť. Zpočátku se jednalo o vysoce architektonicky hodnotnou výstavbu v Porubě ve stylu socialistického realismu, od šedesátých let se však v důsledku ekonomických problémů východního bloku přešlo na rozsáhlou panelovou výstavbu. Lidé se začali stěhovat do nových sídlišť, zatímco některé historické části Ostravy (zejména Přívoz a Vítkovice) ztrácely na atraktivitě a začalo v nich převažovat chudší obyvatelstvo. Po revoluci se situace v důsledku suburbanizace začala ještě zhoršovat. Kriminalita zde byla na alarmující úrovni. Zlom nastal po přelomu nového tisíciletí, kdy se v Ostravě vyvinul silný patriotismus, obyvatelé se přestali za své město stydět a začali se více zajímat o jeho historii. Do té doby nemyslitelné lokality jako Jubilejní kolonie (zde již proces úspěšně skončil, dnes jedna z nejžádanějších lokalit Ostravy), Vítkovice postavené v britském stylu či secesní část Přívozu začaly být díky své historii a architektuře opět pro majetnější obyvatelstvo atraktivní. Známá je rovněž Stodolní ulice, která se v dobách komunistického režimu stala sociálně vyloučenou lokalitou. Dnes to je ulice plná barů a restaurací. Problémem zůstává vymírající centrum bez života. Vzniklo několik spolků a sdružení snažících se na tento problém upozornit a najít nějaké účinné řešení, avšak zatím bez úspěchu. Řešením by mohly být obchody nabízející netradiční zboží a přeměna kanceláří na byty.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gentrification na anglické Wikipedii.

• Revitalizace
• Džentry

• Obrázky, zvuky či videa k tématu gentrifikace na Wikimedia Commons