Vojenská diktatura v Chile

Augusto Pinochet

Pálení marxistických a dalších levicových knih po převratu 1973

Stadion, který po převratu sloužil ke koncentraci politických oponentů

Pinochet se ujal vlády okamžitě po státním převratu roku 1973. Přestože ještě několik měsíců před ním Pinochet sám odmítal snahy o ozbrojené svržení vlády, nakonec se stal jeho řídícím představitelem.[7][8] Státní převrat byl obhajován údajným ohrožením demokracie a zhroucením ekonomiky. Pinochet diktaturu označoval za nutnou, vzhledem k údajným násilným snahám levice o destabilizaci země. Státní zřízení chtěl poté dle vlastních slov směřovat zpět k demokracii, poté co by pominulo nebezpečí levicové diktatury, které viděl v Sovětském svazu a Kubě.[9][10]

Hroby některých zavražděných členů opozice

Režim se vyznačoval systematickým potlačováním odborů politických stran a pronásledováním levicové opozice.[11] Souhrnná zpráva tzv. Rettigovy komise, vytvořené z Pinochetových odpůrců i stoupenců pod oficiálním názvem Národní komise pravdy a usmíření, z roku 1990 uvádí počet 2 279 obětí (146 osob odsouzeno válečným tribunálem k trestu smrti, 131 osob zemřelo během střetů při demonstracích, 101 osob zastřeleno při pokusech o útěk, 39 osob zemřelo během přestřelky, 90 osob zabito soukromými osobami, 815 dalších úmrtí a 957 zmizelých),[12][13] následná vyšetřování komisí zřízených prezidentem Ricardem Lagosem i jeho nástupkyní Michelle Bacheletovou odhalila v letech 2004 a 2011 další případy. Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob, z toho 3 065 zabitých nebo násilně zmizelých.[14][15][16] Skrze tajnou policii DINA došlo k mučení tisíců vězňů[17] a více než 200 000 Chilanů bylo donuceno odejít do exilu.[18][19]

Pinochetova junta v zemi učinila řadu razantních ekonomických reforem. Samotná chilská ekonomika stagnovala ještě několik měsíců po převratu, aniž by měla junta kapacity si se vzniklou situací poradit. Pinochet proto oslovil tým chilských ekonomů vzdělaných na amerických univerzitách (známým jako chicagští chlapci), kteří dva roky po převratu v zemi zrealizovali řadu laissez-faire, volnotržních, neoliberálních a fiskálně konzervativních reforem, které stály v přímém kontrastu k Allendeho levicové politice.[20]

Ekonomický vývoj v Chile za vlády Augusto Pinocheta lze rozdělit do dvou období. První období mezi lety 1975 a 1982 provázela implementace většiny změn. Chile na konci tohoto období skončilo v mezinárodní dluhové krizi doprovázené krizí ekonomickou. Nezaměstnanost v té době dosahovala 33 % a velká část bankovního sektoru bankrotovala. Druhé období bylo provázeno novými ekonomickými reformami, díky nimž se chilská ekonomika dokázala opět stabilizovat. Pinochet v rámci nich upustil od rad chicagských chlapců a částečně přehodnotil svou volnotržní politiku, kdy nechal během krize znárodnit řadu průmyslových a finančních odvětví, která byla již dříve znárodněna za vlády Salvadora Allendeho. Chile se po rozsáhlé krizi vrátilo zpět k politice volného trhu a privatizace a stalo se nejrychleji rostoucí ekonomikou v Jižní Americe.[21]

V roce 1978 se v Chile konalo referendum, které Pinochet vyhlásil potom, co byl OSN obviněn z porušování lidských práv. V referendu se 78,6 % voličů vyslovilo pro pokračování Pinochetovy vlády a současné směřování země.[34] Možnost „ano“ byla označena chilskou vlajkou, zatímco možnost „ne“ vlajkou černou.[35] Plebiscitu předcházely represe opozice a kritiků Pinochetova režimu.[13]

V referendu roku 1980 souhlasilo 67 % voličů se změnou ústavy, která nahrazovala tu z roku 1925.[36] Opozice referendum označila za zmanipulované.[37][38] Nová ústava nařizovala další prezidentské referendum s jedním kandidátem v roce 1988, kterým byl juntou později zvolen Pinochet.

Ve zmíněném referendu roku 1988 se 44 % lidí vyslovilo pro pokračování jeho vlády, 56 % bylo proti. Nové prezidentské volby se konaly v prosinci 1989. Nově zvolený prezident Patricio Aylwin převzal od Pinocheta moc v roce 1990, nicméně ten zůstal na svém postu vrchního velitele armády až do roku 1998, kdy získal doživotně křeslo v chilském senátu, což mu zajišťoval ústavní dodatek z roku 1980. Pinochetův nástupce Patricio Aylwin ponechal v platnosti většinu hospodářských opatření Pinochetovy vlády.[39]

V roce 2020 se 78 % voličů vyslovilo pro přepsání Pinochetovy ústavy.[40]

Podpora Pinochetova režimu soustavně klesá. Zatímco těsně po jeho pádu jej za „dobrý“ považovalo 24 % lidí, v roce 2013 to bylo jen 7 % lidí. Za diktátora jej v témže roce označilo 76 % dotázaných, což je o deset procent více než v roce 2009.[41]

O Pinochetově režimu a jím podporované Colonii Dignidad vypráví historicko-romantický thriller Kolonie (2015). O manipulacích a vládních taktikách během referenda v roce 1988 pojednává film No (2012), mj. nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Military dictatorship of Chile (1973–90) na anglické Wikipedii a Vojenská diktatúra v Čile na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojenská diktatura v Chile na Wikimedia Commons