Labouristická strana

Vznik Labouristické strany se datuje na konec 19. století, kdy začala být zřejmá potřeba vzniku nové strany, která by reprezentovala zájmy městského proletariátu a dělnického hnutí, jehož počet se zvyšoval a který nedávno získal volební právo. Někteří odboroví předáci se začali zapojovat do politiky a Liberální strana podporovala některé z nich jako kandidáty ve volbách.

Roku 1899 člen Doncasterského odborového svazu železničních pracovníků navrhl, aby bylo svoláno jednání Federace odborových svazů, na kterém by došlo ke sjednocení levicově orientovaných skupin a vytvoření jednotné organizace na podporu kandidátů ve volbách. Konference se sešla v únoru 1900 v Memorial Hall za účasti organizací zastupujících asi jednu třetinu členů federace. Na ní byl vytvořen výbor (Labour Representation Comitee), který měl koordinovat podporu kandidátů pro volby do parlamentu.

V prvních volbách roku 1900, které výbor podporoval, získali jeho kandidáti dva mandáty. Krátce nato ale jeho podpora začala narůstat a i vlivem dohody s liberály, která měla zajistit porážku Konzervativní strany, získal ve volbách roku 1906 už 29 křesel. Na prvním jednání v roce 1906 se poslanci podporovaní výborem rozhodli přijmout název Labouristická strana a Keir Hardie byl zvolen vůdcem poslanecké skupiny.

V průběhu první světové války se strana rozdělila na tábor podporovatelů konfliktu a odpůrce války, kteří postupně získávali většinu. Ramsay MacDonald, který s válkou nesouhlasil, odstoupil z vedení strany a byl nahrazen Arthurem Hendersonem, který byl brzy poté přijat premiérem H. H. Asquithem do vlády a stal se tak prvním labouristickým členem vlády. Henderson v zájmu sjednocení strany z vlády odstoupil roku 1917. Později došlo k rozkolu Liberální strany, podporu jejich voličů získali labouristé a ve volbách roku 1922 se stali druhou nejsilnější stranou v parlamentu.

Ve volbách roku 1923 vyhrála Konzervativní strana, ale ačkoli měla nejvíce poslanců, ztratila většinu. S podporou Asquithových liberálů vytvořil Ramsay MacDonald v lednu 1924 vládu a stal se prvním labouristickým předsedou vlády. Kabinet byl závislý na podpoře liberálů, nebyl schopen prosadit socialistické zákony a jediným podstatným opatřením bylo zahájení programu pro výstavbu 500 000 nájemních domů pro dělnické rodiny. Vláda se ale rozpadla už po devíti měsících a těsně před dalšími volbami byl zveřejněn Zinovjevův dopis, ze kterého vyplývalo, že labouristé připravují v Británii komunistickou revoluci. Tento dopis je v současnosti považován za podvrh. V opozici MacDonald pokračoval v prosazování umírněné politiky, odsoudil generální stávku roku 1926 s tím, že nejlepší cestou dosažení sociálních reforem je volební podpora labouristů.

Ve volbách roku 1929 labouristé zvítězili a vytvořili menšinovou vládu. Krátce po sestavení kabinetu byla země zasažena hospodářskou krizí. Se zhoršující se ekonomickou situací souhlasil MacDonald s vytvořením národní koaliční vlády, sestavené s konzervativci a liberály. Tato akce byla částí labouristů posouzena jako zrada a MacDonald byl ze strany vyloučen.

Do vlády se strana vrátila roku 1940, jako část válečné koalice, ze které ale na konci války odstoupila a v prvních poválečných volbách zvítězila. Premiér Clement Attlee se svým kabinetem realizoval jedny z nejradikálnějších reforem ve 20. století když provedl znárodnění velkých průmyslových společností a veřejných služeb, položil základy sociálního státu a vytvořili instituci Národní zdravotní služby.

Hospodářský pokles a skandály přivodily konec konzervativní vlády a vítězství labouristů ve volbách roku 1964. Wilsonova vláda realizovala mnoho sociálních reforem týkajících se vzdělání, potratů a homosexuálů. Kabinet podpořil rozšíření všeobecného vzdělání a založil Open University. Wilson se po porážce v roce 1970 vrátil jako premiér v roce 1974 kdy sestavil menšinovou vládu. V tomto období se kabinet potýkal s hospodářskými problémy, nedostatkem podpory v parlamentu a vnitřními spory o vztah k Evropské unii.

Po dlouhém období v opozici a po náhlé smrti jejího vůdce Johna Smithe se stal vůdcem strany roku 1994 Tony Blair. Ten nasměroval politiku strany k centrismu (někdy označováno jako třetí cesta) a prosazoval tento posun jako novou etapu v historii strany – New Labour. Část radikálních členů okolo bývalého předáka hornických odborů Arthura Scargilla stranu opustila a založila vlastní Socialistickou labouristickou stranu, která se ale výrazně neprosadila. Labouristé poté zvítězili ve volbách roku 1997. Blairova vláda ustanovila instrument minimální mzdy, předání části správních pravomocí Skotsku, Walesu a Severnímu Irsku a obnovení správního orgánu nad celým Londýnem – Greater London Authority. Velký obrat v podpoře vlády přineslo Blairovo těsné spojenectví s americkým prezidentem Georgem Bushem při zapojení do války v Iráku. Blair oznámil svůj záměr stáhnout se z politiky a roku 2007 se stal jeho nástupcem Gordon Brown. I když poté došlo k jistému obnovení důvěry v labouristy, utrpěla strana roku 2008 porážku ve volbách londýnského starosty.

Ve všeobecných volbách roku 2010 získala Labouristická strana po Konzervativní straně druhý největší počet křesel, ale žádná strana neměla v dolní komoře parlamentu většinu. Vzhledem k tomu, že Labour Party neměla většinu ani s levo-středovými liberálními demokraty, 11. května Gordon Brown rezignoval na pozici premiéra i předsedy strany. Přechodně se předsedkyní strany stala Harriet Harmanová a ve volbách na kongresu labouristů byl jejím vůdcem zvolen Ed Miliband. V roce 2015 byl zvolen předsedou strany Jeremy Corbyn, hned následujícího roku se ho pokusili předem očekávaně[9] jeho odpůrci po referendu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie neúspěšně sesadit. Corbyn získal 62 % hlasů a porazil tak protikandidáta Owena Smitha.

Ve všeobecných volbách 2019 utrpěla strana zdrcující porážku, nejhorší od roku 1935.[10] Získala jen 203 mandátů z 650 a oproti předchozím volbám si strana pohoršila o 59 křesel.[10]

Strana původně vznikla z iniciativy odborářského hnutí a socialistických stran jako platforma pro podporu zájmů dělnické a nižší třídy, přesto dnes podporuje i zájmy střední třídy. Původně strana prosazovala levicové a socialistické idee jako státní vlastnictví důležitých odvětví průmyslu, zásahy vlády do hospodářství, přerozdělování bohatství, zvyšování práv pro dělníky a sociální skupiny, sociální stát nebo veřejně spravované a financované zdravotnictví a školství. Na konci 80. let začala strana pod vedením Neila Kinnocka, Johna Smithe a Tonyho Blaira zastávat názory podporující regulovanou tržní ekonomiku, což vedlo k tomu, že začala být označována jako sociálně demokratická nebo dokonce jako strana tzv. třetí cesty.

Od roku 2015, po zvolení Jeremyho Corbyna, se britská Labour Party navracela k některým původním demokraticky socialistickým myšlenkám. Labouristická strana se projevuje silně proevropsky, přestože i v rámci ní do odchodu země z EU existovala frakce „Labour Leave“.

• 1906–1908 Keir Hardie
• 1908–1910 Arthur Henderson
• 1910–1911 George Nicoll Barnes
• 1911–1914 Ramsay MacDonald
• 1914–1917 Arthur Henderson
• 1917–1921 William Adamson
• 1921–1922 John Robert Clynes
• 1922–1931 Ramsay MacDonald
• 1931–1932 Arthur Henderson
• 1932–1935 George Lansbury
• 1935–1955 Clement Attlee
• 1955–1963 Hugh Gaitskell
• 1963 George Brown
• 1963–1976 Harold Wilson
• 1976–1980 James Callaghan
• 1980–1983 Michael Foot
• 1983–1992 Neil Kinnock
• 1992–1994 John Smith
• 1994 Margaret Beckettová
• 1994–2007 Tony Blair
• 2007–2010 Gordon Brown
• 2010 Harriett Harmanová
• 2010–2015 Ed Miliband
• 2015–2020 Jeremy Corbyn
• od 2020 Keir Starmer

V roce 2019 vyšlo najevo, že ve straně byl silně rozšířen antisemitismus, který vedení strany včetně předsedy Jeremyho Corbyna dlouhodobě neřešilo – bylo zaznamenáno více než 130 nevyřešených případů, kde členové strany projevovali nenávistné projevy na adresu Židů včetně jejich vyhlazení. Tresty v takových případech buď nepřišly, nebo byly nízké.[11]